Absolventka Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě vychází ve své práci z čerstvě nabyté zkušenosti ze zahraničního pobytu v Austrálii, kde strávila více než dva roky. Pochází z nedalekého Kolína, který je proslulý modernistickou fotografickou tradicí díky světově uznávaným osobnostem, jakými byli Jaromír Funke, Josef Sudek či Eugen Wiškovský. Mladá fotografka neotřele navazuje na tuto silnou uměleckou linii inovativním přístupem a svěžím, introspektivním nazíráním reality.

Fotografický projekt Moodust s podtitulem We will be bones dokládá prohlubování jejího experimentálního směřování. Tematicky i formálně je spojen s předchozím souborem Bezetmí. V němž autorka zachycuje své noční výpravy do krajiny osvětlené pouze měsícem a hvězdami. Při osamělém putování prostorem zesiluje své vnímání: zbystřuje smysly, přepíná na intuitivní a instinktivní rovinu.
Sama v této souvislosti podává následující vysvětlení: „Jsem jako lovec, který číhá. Na nějaký pohyb, na ideální kompozici, zajímavý tvar nebo záblesk světla, který se najednou vykreslí ve tmě. Nikdy nevím, jak budou fotografie vypadat. Nikdy nevidím jasně“.

Ve tmě pátrá po autentických, zvláštních a neobvyklých místech, které snímá s dlouhou expozicí. Objevuje pro sebe i pro nás, jak by asi vypadal svět, kdybychom viděli v noci jako ve dne. Postupně na své expedice za svitu úplňku přibírá i přátele a známé a dává tak výletům další rozměr a psychologickou nadstavbu. Jejich postavy zasazuje do divokého plenéru a fotí. Součástí procesu jsou „křehké okamžiky“ naplněné současně napětím i klidem. Aktéři stojí několik minut v koncentrované strnulosti, obklopeni tichem a měsíční nocí. Mezi fotografkou a fotografovaným probíhá energetické pnutí, ale i napojení. Tak vznikají experimentální portréty, fyzicky nepřesné záznamy, jež však díky plynutí nočního času poodhalují to, co se nalézá pod vizuální slupkou – maskou. Figurální snímky zachycují jiný, možná skutečnější odraz vnitřní podoby portrétovaných.

Touto cestou se dále ubírá také intimní australský cyklus Moondust. Erbenová se vyrovnává s novou životní situací – samotou, úzkostí, ztrátou jistot a vykořeněním. Fotografie se znovu vylidňují. Do ohniska zájmu vstupuje nový kontinent. Fascinuje ji nespoutaná příroda, ale i lokality, které svou estetikou připomínají povrchy jiných vesmírných těles. Opět se pouští do zkoumání noční existence krajiny. Tentokrát více pohroužená do makro záběrů – detailů zemských struktur, pórů skal a přírodnin. Při svých toulkách maně naráží na tlející těla, opuštěné schránky organismů či zvířecí kosti. Symboly mementa mori ji neděsí, naopak všudypřítomnou konečnost intenzivně vnímá ve své přirozenosti jako nedílnou součást každého života.

Autorčina solitérní povaha se tak obtiskuje do kontemplativních a mysteriózních záběrů, které tvoří protiváhu reportážním či dokumentárním záznamům. Nalezené objekty, struktury nebo krajinné motivy či ojediněle i lidé jsou osobní reflexí atmosféry navštívených míst – důležitou úlohu přitom sehrává návrat k přirozené divokosti, prožívání osobní svobody, přijetí faktu smrtelnosti a vědomí jednoty v řádu univerza.