Simulation WD.33.02

ENG ↓

Justin Knowles (1935–2004)

Simulation WD.33.02

2002

pigmentovaný laminátový hliník, 120 × 260 cm

GASK O 1798

Anglický umělec a pedagog Justin Knowles se od poloviny 60. let 20. století stal uznávanou postavou mezinárodního hnutí geometrické abstrakce. Jeho nejranější zralé obrazy se vyznačují soustavným zkoumáním prostoru a napětí, což se následně rozvíjelo v řadě tvarovaných pláten, autorem nazvaných jako „dimenzní obrazy“. Zde se plně projevovalo to, co umělecký kritik, kurátor a pedagog Mel Gooding označil za Knowlesovu „zálibu v (…) dramatu formálních prvků v obrazové ploše“. Od roku 1967 Knowles opouštěl klasický obrazový formát a začal tvořit trojrozměrné i volně stojící obrazy, které umožňovaly vhodnější podmínky pro estetické i psychické přijetí u diváka. V letech 1967–1968 vznikají autorovy první volně stojící minimalistické objekty, provedené v nerezu a železobetonu, později také v bronzu a skle. Stojí za zmínku, že se Knowlesovo trvalé zaujetí „ryzostí formy“ nevztahovalo pouze k myšlení západního světa – sám byl zasvěceným sběratelem mimoevropského kmenového umění, u něhož oceňoval geometrické tříbení tvarů utvářející nadosobní duchovní obsahy.

Od konce 60. let se Knowles stále více věnoval principu geometrické kompozice jako systému či konceptuálního modelu skládajícího se z jednotlivých prvků či modulů. S tímto postupem úzce souvisí dialog mezi dílem a kontextem jeho umístění. Zřetelným projevem tohoto konceptu je nástěnná instalace Simulation WD.33.02, kterou autor vystavoval v roce 2002 na své retrospektivní výstavě v Národním technickém muzeu v Praze. Toto dílo se skládá z řady totožných segmentů, které spolu formují opticky dynamický a prostorově sugestivní vzorec rytmicky se opakujících čtverců a neúplných kruhů. Černá plocha pigmentovaných hliníkových panelů se zde střídá s bílou plochou galerijní stěny a vzniká tak vzájemně se podmiňující vztah mezi modulárním dílem a realitou daného prostředí, kde se nachází. Je proto uzavřené ve své geometrické ryzosti i otevřené ve své závislosti na zvoleném kontextu.

Justin Knowles (1935–2004)

Simulation WD.33.02

2002

pigmented laminated aluminium,120 x 260 cm

GASK O 1798

From the mid-1960s, English artist and teacher Justin Knowles was a recognised figure in the international geometric abstraction movement. His earliest mature paintings were characterised by a systematic exploration of space and tension, which subsequently developed into a series of shaped canvases that the artist called ‘dimensional paintings’. Here, what art critic, curator and teacher Mel Gooding described as Knowles’s ‘predilection for (…) the drama of formal elements on the plane of the painting’ was fully manifested. From 1967 onwards, Knowles abandoned the classical picture format and began to create three-dimensional and freestanding paintings, which enabled more suitable conditions for aesthetic and psychological reception by the viewer. In 1967–1968, the artist created his first freestanding Minimalist objects of stainless steel and reinforced concrete, later also making them in bronze and glass. It is worth noting that Knowles’s enduring fascination with ‘purity of form’ wasn’t only linked to Western thinking – he was a devoted collector of non-European tribal art, in which he valued the geometric refinement of forms that gave rise to transpersonal spiritual content.

From the late 1960s onwards, Knowles increasingly focused on the principle of geometric composition as a system or conceptual model consisting of individual elements or modules. Closely related to this approach is the dialogue between the work and the context of its location. This concept is clearly manifested in the wall installation Simulation WD.33.02, which the artist exhibited in 2002 at his retrospective exhibition at the National Technical Museum in Prague. This work consists of a series of identical segments that, together, form a visually dynamic and spatially evocative pattern of rhythmically repeating squares and incomplete circles. The black surface of the pigmented aluminium panels alternates with the white surface of the gallery wall, creating a mutually determining relationship between the modular work and the reality of the setting in which it is installed. It is therefore both self-enclosed in its geometric purity and open in its dependence on the chosen context.