Josef Šíma, Pole v Brie

1954, kombinovaná technika (akvarel, uhel) na papíře adjustovaném na plátně, 150 × 245 cm

Galerie KODL

Monumentální dílo Pole v Brie vzniklo v období nového tvůrčího rozmachu Josefa Šímy, který se po dlouhé odmlce způsobené druhou světovou válkou na počátku padesátých let vrátil k intenzivní malířské práci. Inspirací mu byla krajina francouzského regionu Brie nedaleko Paříže, jejíž rozlehlé pláně, otevřené horizonty a proměnlivé světlo se staly východiskem jeho osobitého výtvarného uvažování.

Šíma však neusiloval o věrné zachycení konkrétního místa. Krajinu postupně oprošťoval od popisných detailů a proměňoval ji v prostor, kde se prolíná skutečnost, vzpomínka a naše představy. Jemné linie uhlu vymezují geometrizované plochy polí, které se překrývají a jakoby zdánlivě levitují. Průsvitné vrstvy okrových tónů propůjčují rozlehlé kompozici zvláštní lehkost, zatímco temný remízek s kamenem v popředí vnáší do obrazu výrazný hmotný akcent. Tento motiv zároveň odkazuje ke krajinám francouzské Auvergne, které Šíma zachycoval již před válkou. V jediném obraze se tak setkávají různé krajinné zkušenosti i časové roviny – kámen jako menhir sahá k prvotní hmotě na prahu stvoření, k jednotě, již hledala Vysoká hra.

Zásadní úlohu zde sehrává světlo, které není pouhým prostředkem osvětlení scenérie, ale stává se její samotnou podstatou. Rozpouští pevné obrysy, prostupuje hmotou a vytváří dojem prostoru osvobozeného od gravitace. Šímova krajina se tak pohybuje na hranici viditelného a tušeného, konkrétního a abstraktního. Pole v Brie zároveň předznamenává jeho další tvorbu, v níž se otázky vztahu světla, hmoty a prostředí staly ústředním tématem. Šíma chápal světlo jako metafyzickou substanci prosvítající hmotou (matière lumière). Už zde – podobně jako později při experimentech se sklem na přelomu 50. a 60. let – pracuje s podkladem, jako by byl průsvitný, a světlo se tak stává hlavním médiem obrazu.

Dílo není jen pohledem do krajiny, ale také pozváním k soustředěnému pozorování a hledání skrytých souvislostí mezi vnějším světem a naší vlastní imaginací.

Josef Šíma (1891–1971)

Josef Šíma patří k nejvýznamnějším osobnostem českého moderního umění s mimořádným mezinárodním přesahem. Od dvacátých let žil a tvořil převážně ve Francii, kde se stal součástí pařížského avantgardního prostředí. Zásadní význam pro jeho tvorbu mělo přátelství s francouzskými básníky a členství ve skupině Vysoká hra (Le Grand Jeu), která usilovala o hlubší, intuitivní a básnické poznávání skutečnosti. Šímovo malířství propojuje podněty reálného světa s mytologií, filosofií a imaginací. Opakovaně se v něm objevují motivy krajiny, kamenů, stromů, světla a prostoru, jejichž prostřednictvím malíř zkoumal vztah viditelného světa k jeho skrytým významům. Po tvůrčí odmlce během druhé světové války se v padesátých letech vrátil k malbě a postupně rozvinul osobitý výtvarný jazyk na pomezí skutečnosti a abstrakce. Přestože se jeho tvorba přiblížila soudobému abstraktnímu malířství, Šíma vždy zdůrazňoval její básnická a duchovní východiska.