Anděl pro Vitíka / An Angel for Vitík

ENG ↓

Věra Janoušková (1922–2010)

Anděl pro Vitíka

1972

svařovaný smaltovaný plech, 159 * 55 * 40 cm

GASK P 523

Věra Janoušková se již na počátku 60. let vzdala klasického pojetí sochy a začala experimentovat s formou, pracovními postupy i s materiálem. Své zpočátku realistické figury začala postupně dekonstruovat a vytvářet z nich abstrahované objekty. Upustila přitom od „vznešených“ sochařských materiálů; ostentativně vpustila do sochařství téma všednosti a pracovala často s tím, co našla.

Anděla pro Vitíka sochařka symbolicky věnovala zemřelému příteli a kolegovi, malíři Aloisi Vitíkovi (1911–1972), kterého spolu s manželem přivedli do skupiny UB 12. Dovedla tu k dokonalosti svoji originální „nesochařskou“ techniku svařování barevných smaltů, kterou pro sebe objevila před polovinou 60. let. Laciný materiál pro své objekty si obstarávala sběrem starých hrnců na skládkách. V práci s odpadem, v evropském i americkém kontextu velmi aktuální, uplatnila originální smysl pro jemný humor a ironii.

Věra Janoušková absolvovala po kamenosochařské škole v Hořicích studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Spolu s manželem, sochařem Vladimírem Janouškem byla členkou skupiny UB 12, volného uskupení mladých stoupenců „nové figurace“, která se zformovala v druhé polovině 50. let kolem o generaci staršího malíře Václava Bartovského.

Věra Janoušková (1922–2010)

An Angel for Vitík

(1972)

welded enamelled sheet metal, 159 * 55 * 40 cm

GASK P 523

In the early 1960s, Věra Janoušková abandoned traditional concepts of sculpture and began to experiment with form, techniques and material. Over time, she deconstructed her initially realistic figures and turned them into abstract objects. In doing so, she abandoned ‘sublime’ sculptural materials and ostentatiously introduced into sculpture the idea of the mundane, often working with whatever materials she came across.

Janoušková symbolically dedicated An Angel for Vitík to her late friend and colleague, the painter Alois Vitík (1911–1972), whom she and her husband had brought into the UB 12 art group. In this piece, she perfected her original ‘non-sculptural’ technique of welding together colour enamelled panels, which she had discovered for herself sometime before the mid-1960s. She procured cheap materials for her objects by collecting old pots from landfills. In her work with waste – an approach which was very topical within the European and American context – she applied an original sense of subtle humour and irony.  

After graduating from the stonemasonry school in Hořice, Věra Janoušková studied at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague. Together with her husband, the sculptor Vladimír Janoušek, she was a member of the UB 12 group, a loose association of young followers of New Figuration who, in the second half of the 1950s, came together around the painter Václav Bartovský, who was a generation older than they were.