Historie galerie

Galerie Středočeského kraje – zvaná zkráceně GASK – několikrát změnila od data svého vzniku název i místo působení. Vznikla v roce 1963 jako regionální galerie Středočeského kraje a stala se součástí velkoryse koncipované sítě státních galerií v České republice. Oficiálně však byla ustavena pod názvem Středočeská galerie o rok později, kdy se vyčlenila z Krajského střediska památkové péče.

Svou činnost zahájila řadou monografických výstav významných osobností českého moderního umění v různých centrech Středočeského kraje. Patřila k nim například výstava kreseb Otto Gutfreunda v Mladé Boleslavi roku 1963, výstava Roberta Piesena na zámku v Nelahozevsi roku 1964 a výstava Obrazů k Dantově Božské komedii Jaroslava Vožniaka v tomtéž roce v Roztokách u Prahy. K nejvýznamnějším počinům se řadila výstava surrealistického malíře Františka Janouška, která se uskutečnila v roce 1965 na zámku v Nelahozevsi. Středočeská galerie těmito výstavami demonstrovala programové rozpětí, v němž se odehrávala její další výstavní i sběratelská činnost, která se orientovala na moderní umění první poloviny 20. století a umění současné. Výstavu ze svých fondů poprvé představila na zámku v Nelahozevsi již roku 1963. V roce 1965 zde otevřela stálou expozici, prezentující výsledky akviziční práce, kterou postupně obměňovala.

K mnohostranné činnosti galerie patřilo mimo jiné vybudování pamětní expozice Jiřího Karse ve Velvarech v roce 1963 a péče o fondy darů uměleckých děl Lidicím od jejich první výstavy v roce 1967. Po celou dobu své existence spolupracovala instituce s mnoha kulturními zařízeními v důležitých centrech Středočeského kraje. Působila například v Mladé Boleslavi, Čáslavi, Berouně, Rakovníku, Kolíně, Benešově, ve Slaném, v Lidicích, Poděbradech, v Kladně, Mělníce, Jemništi, Kutné Hoře, Průhonicích a Příbrami.

V letech 1969 až 1971 byly rekonstruovány tři historické domy v Husově ulici na Starém Městě pražském, kde bylo vytvořeno sídlo galerie a prostory pro proměnné výstavy. V roce 1971 zanikla s nástupem normalizace stálá expozice českého moderního umění na zámku v Nelahozevsi a místo ní tu byla v roce 1977 vybudována expozice starého evropského, zejména španělského umění z roudnicko-lobkovické sbírky. Tato sbírka byla spolu se zámkem navrácena původním majitelům v rámci restitucí v roce 1993. Téhož roku získala galerie nový statut a s ním i nový název České muzeum výtvarných umění v Praze, kterým tak demonstrovala i ve formální rovině odlišnost své orientace od směřování galerie v období normalizace. Od počátku devadesátých let usilovalo nové vedení muzea o získání prostor pro vybudování stálé expozice českého umění 20. století v některém mimopražském kulturním centru i dalších výstavních prostor v Praze. V letech 1991 až 1995 využívalo díky dohodě s Karlovou univerzitou pro své výstavy současného umění prostory Křížové chodby Karolina.

V říjnu 1994 muzeum otevřelo nově rekonstruovaný dům U Černé Matky boží v Celetné ulici. Jedinečné kubistické památce, postavené architektem Josefem Gočárem v letech 1911 až 1912, se tak po dlouhých letech dostalo plné rehabilitace. Budova umístěná v historickém centru Prahy se sama stala hlavním exponátem originálně koncipované stálé expozice, která souzněla s aktuálními trendy evropského muzejnictví, směřujícími k vytváření celistvého obrazu uměleckých epoch. V roce 2002 zde muzeum ukončilo svou činnost.

Úsilí o získání důstojných prostor pro trvalé umístění galerijní sbírky bylo završeno v roce 1998, kdy vláda České republiky rozhodla o přidělení bývalé jezuitské koleje v Kutné Hoře Českému muzeu výtvarných umění v Praze, které zde plánovalo otevřít velkoryse koncipované, polyfunkční kulturní zařízení – Centrum umění Kutná Hora. V roce 2009 přesunula galerie své těžiště do zrekonstruovaných prostor jezuitské koleje, kde začala nově působit pod nynějším názvem Galerie Středočeského kraje (GASK), příspěvková organizace Středočeského kraje.

V květnu roku 2010 byla otevřena expozice sbírek a zahájen výstavní provoz. V roce 2013 byla dokončena rekonstrukce poslední části jezuitské koleje – severního křídla – a následně i okolních zahrad. Zprovozněním vizuálních heren, reprezentačních prostor barokní lékárny, konferenčního sálu a dalších výstavních prostor vzniklo jedinečné kulturní prostředí přívětivé pro široké publikum.

Historie areálu

„Předně aby řečená kolej, gymnasium, seminarium a jiné budovy ke zdaru Tovaryšstva buď nevyhnutelné, nebo vhodné si vystavěli, darujeme jim celou prostoru počínajíc od východní strany chrámu sv. Barbory až k Hrádku, odtud při zdech městských nahoru jdoucích k chrámu sv. Jiří a opět od tohoto chrámu dolů přes obezděnou cestu k zadní bráně hřbitova sv. Barbory, kteráž jest k polednímu naproti hutím položena. Také svolujeme, by ta celá prostora zdí byla obehnána.“

(Císař Ferdinand II. v zakládající listině jezuitské koleje, 18. dubna 1633)

Příchod jezuitských duchovních do Kutné Hory je datován rokem 1626. Šest let nato vydává císař Ferdinand II. zakládající listinu jezuitské koleje. Vinou třicetileté války jsou stavební práce zahájeny až na podzim 1666. Toho roku probíhá demolice místní zástavby a následně jsou provedeny úpravy terénu. 2. března 1667 rektor koleje P. Jan Motitus uzavírá smlouvu s Giovannim Domenicem Orsim de Orsinim (1634–1679), v níž se tento italský architekt a stavitel zavazuje vystavět „budovu koleje Tovaryšstva Ježíšova proti kostelu sv. Barbory od začátku dlouhou na šedesát sáhů a v zahradě dvě křídla podle výkazu jím dodaného a P. rektorem podepsaného výkresu“. Základní kámen je položen téhož roku, a sice den před svátkem Zvěstování Panny Marie, tj. 24. března. Během pěti let stavba dostoupila do třetího, nejvyššího poschodí a již 1. listopadu 1678 se do koleje stěhují první členové řádu. Po Orsiho smrti se vedení stavby ujímá věhlasný architekt Carlo Lurago (1615–1684), mj. autor pražského Klementina. Mezi lety 1709–1718 vzniká na ochozu terasy před budovou koleje řada pískovcových sousoší, znázorňujících dvanáct světců (nepočítáme-li mnohem pozdější, rokokovou statui sv. Jana Nepomuckého), jejichž autorem je František Baugut (1668–1725), jezuitský koadjutor a vynikající sochař, který se do dějin Kutné Hory zapsal coby autor mariánského sloupu v Šultysově ulici. Roku 1750 je stavba koleje dokončena. Na základě listiny z roku 1724, nalezené při opravách jedné z věží v 70. letech 20. století a obsahující jména tehdejších členů koleje a hostí přítomných jejímu uložení, lze uvažovat o pravděpodobném podílu Kiliána Ignáce Dientzenhofera (1689–1751) na architektonickém řešení některých částí budovy.

Do dějin koleje jsou zapsány významné osobnosti barokní epochy, z nichž jmenujme čáslavského rodáka Jana Kořínka (1626–1680), jezuitského duchovního a filosofa, autora Starých pamětí kutnohorských, a klíčovou postavu české poesie 17. století, básníka a misionáře Bedřicha Bridela (1619–1680), který zde během ošetřování nemocných podlehl morové nákaze.

Poté, co byl roku 1773 papežem Klimentem XIV. zrušen jezuitský řád, usazuje se v prostorách bývalé koleje vojsko. Později je v severním křídle (a v části křídla východního) zřízen armádní špitál, fungující až do poloviny 19. století. Další využití objektu spadá do let 1853–1868, kdy je zde zřízen vyšší vojenský vychovatelský ústav. Za první republiky dostávají místní kasárna jméno po Janu Roháčovi z Dubé. V letech německé okupace se někdejší jezuitská kolej stává sídlem jednotky vládního protektorátního vojska, od roku 1953 budova slouží jako 1. okruhový automobilní a traktorový sklad. Teprve v roce 1998 získává celý areál České muzeum výtvarných umění a 8. května 2010 je slavnostně zprovozněna Galerie Středočeského kraje.

Budova jezuitské koleje prošla v letech 2004–2012 náročnou rekonstrukcí. V galerii níže si můžete prohlédnout jak dobové obrázky, tak fotografie z doby, kdy se rekonstrukce prováděla.