Milana Caise není třeba českému publiku dlouze představovat. Pro mnohé je především spoluzakladatelem a jednou z ústředních osobností hudební skupiny Tata Bojs. Jeho umělecká identita je však od počátku dvojí. Vedle hudby se stejně intenzivně věnuje vizuální tvorbě, kterou vystudoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Právě na tuto možná méně známou, avšak neméně podstatnou polohu jeho práce se soustředí výstava v GASK.

Co děláme, když se nám přestane dařit a všechno se nám sype pod rukama? Hledáme chybu a snažíme se ji opravit. Vrátit se o krok zpět. Začít znovu. Digitální svět nás navykl na představu, že téměř vždy existuje možnost upravit, resetovat nebo zobrazit více. Lidská zkušenost je však jiná. Některé události změnit nemůžeme a některé ztráty jsou nevratné.

Přesto může být chyba okamžikem, „aha momentem“, který naruší samozřejmost našeho pohledu. Ne proto, že by každé selhání či bolest byly nutně k něčemu dobré, ale proto, že ve chvíli, kdy známý řád přestává fungovat, jsme nuceni hledat jinou cestu. Chyba se stává trhlinou a zároveň příležitostí, skrze niž lze zahlédnout něco, co dosud zůstávalo skryté, nepoznané, neobjevené.

Multimediální umělec Milan Cais nás staví před skutečnosti, které člověka přesahují. Před nekonečnost vesmíru a hranice našeho poznání, před čas a vlastní konečnost, před zranitelnost těla i potřebu tišit bolest. Lidská bytost je v jeho dílech pozorovatelem, který se pokouší porozumět celku, jehož je sám nepatrnou součástí. Co se nachází za horizontem událostí? Co jsme ještě schopni poznat? A co zůstane navždy mimo naši zkušenost?

V silně působivé instalaci Temná noc duše se kosmologická otázka proměňuje v existenciální. Temný střed, doprovázený zvukovou stopou vycházející z astronomických dat NASA, nás přivádí k hranici viditelného a poznatelného. Název díla odkazuje k myšlence „temné noci duše“, známé z díla španělského mystika svatého Jana od Kříže, který tento stav popisuje jako okamžik, kdy člověk ztrácí dosavadní opory a ocitá se mezi tím, co už skončilo či se rozpadlo, a tím, co ještě nemá svůj nový tvar. Je to cesta nevědomím, kdy temnota není jen pádem do neznáma, ale také otevřením prostoru, jímž je třeba projít, aby mohla nastat proměna.

Naléhavě se téma nevratnosti ozývá v triptychu Error 12. Motiv Dürerových Modlících se rukou Cais podrobuje poruše, posunu a fragmentaci. Do obrazu vstupují glitche a s ním i důvěrně známé příkazy: Upravit. Resetovat. Zobrazit více. V konfrontaci s lidskou konečností však tyto programové pokyny náhle znějí jinak, protože počítačová reverzibilita už není uskutečnitelná.

Touha nalézt řešení se vrací také v sérii Panacea I a II (Všelék). Pilulky rostou do obřích rozměrů a získávají podobu až totemového monumentu, jakési novodobé modly, od níž očekáváme úlevu od fyzické i duševní bolesti. Léčíme tělo, tišíme úzkost, hledáme suplementy. Příslib úlevy má však i svou odvrácenou stranu – lék se může stát potřebou a potřeba závislostí. Jako bychom vlastní existenci chtěli opravit prostřednictvím jedné spásné instrukce. Autorova Panacea tak osciluje mezi nadějí na uzdravení a novou formou zranitelnosti.

Leitmotivem Caisovy výstavy se zdají být úvahy na tím, kam až sahají lidské možnosti a co už ovlivnit nedokážeme. Poznáváme vesmír, pečujeme o své tělo i duši, vytváříme technologie, hledáme odpovědi. Přesto přicházejí okamžiky, kdy naše nástroje a vědomosti nestačí. Monumentální objekt Disconnected v jezuitských zahradách GASK, jenž dokládá křehkost naší civilizace, tuto zkušenost předznamenává jednoduchým, radikálním gestem: spojení bylo přerušeno.

Jsou tedy věci a situace, které můžeme „upravit“. Některé bychom nejraději „resetovali“. Jiné změnit nelze. A možná právě tehdy nastává čas „zobrazit více“ – zastavit se, podívat se na svět a sebe samého jinak a připustit, že i pozbytí dosavadních jistot může být počátkem nového vidění a šťastnější, smysluplnější existence.

Veronika Marešová