Theodor Pištěk odešel…

Všechny nás zaskočila smutná zpráva o smrti mimořádné osobnosti českého poválečného umění – Theodora Pištěka (*1932). Ve věku 93 let odešel všestranně nadaný umělec, který na výtvarnou scénu vstoupil na konci 50. let 20. století po absolutoriu pražské Akademie výtvarných umění – po boku dalších vynikajících příslušníků silné poválečné generace, k níž patřili Jan Koblasa, Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, Aleš Veselý, Hugo Demartini a mnozí další.

Brilantní malíř a tvůrce materiálových objektů dokázal paralelně pracovat jako výtvarník u filmu a zároveň se věnoval své další vášni – automobilovému závodění. Umělecké i sportovní nadání se v rodině Pištěků ostatně dědí z generace na generaci a Theodor Pištěk se jako pokračovatel slavného rodu vždy pohyboval napříč obory. To platí nejen pro svět výtvarného umění, ale i pro oblast filmu. Už v době studií započala jeho spolupráce s režisérem Františkem Vláčilem; podílel se na jeho filmech Holubice (1959), Markéta Lazarová a Údolí včel (oba 1967). Byl také blízkým přítelem a spolupracovníkem filmového režiséra Miloše Formana; za kostýmy k jeho slavnému filmu Amadeus získal v roce 1985 Oscara. Ocenění se ale dočkala i další díla, na nichž oba přátelé spolupracovali – např. Valmont (1989) či Lid versus Larry Flynt (1996). V roli předsedy výtvarné rady Pražského hradu formoval po roce 1990 porevoluční podobu státní reprezentace.

V obecném povědomí asi nejvýrazněji rezonují jeho sugestivní hyperrealistická plátna z přelomu 70. a 80. let, malovaná dokonalou iluzivní technikou. Jejich náměty – detaily automobilových karoserií, motocyklů i postavy závodníků – jsou nejen svědectvím virtuózního zvládnutí malířské techniky, ale i důvěrné znalosti prostředí a materiálů, které dokázal zachytit s přesností konkurující fotografii. Ve sbírkách GASK jeho tvorbu reprezentuje obraz, který je tísnivou metaforou období normalizace – malba Český horizont z roku 1979. Donedávna byla součástí dlouhodobé expozice také jeho rozměrná instalace Konec lesa (1989–2004) z majetku galerie KODL.

Dovolím si i osobní vzpomínku, která patří setkání s Theodorem Pištěkem před necelými dvěma lety, kdy pro připravovanou výstavu díla malíře Vratislava Nechleby zavzpomínal (jako jeden z jeho posledních žijících žáků) na školní léta a na svéráznou osobnost svého profesora. Okouzlil nás laskavostí, energií i smyslem pro humor, s nimiž komentoval dobu studií i vztah mezi profesorem a jeho žáky. Titul výstavy Už jde… – volání studentů zvěstujících příchod profesora – jsme si vypůjčili právě z jeho vyprávění.

Theodor Pištěk odešel. Nezbývá nám než sklonit se před jeho dílem i neutuchající energií a věnovat mu tichou vzpomínku.