Pavel Šimíček v současné době vystavuje společně s Kateřinou Adamovou v Projectroomu a Experimentálním prostoru na výstavě nazvané MIMO ŘÁDNÉ (do 26. 2. 2023).

PAVEL ŠIMÍČEK opakovaně pracuje se samozřejmou prostupností přírodní a technicistní formy. Zajímá jej princip fraktálního zmnožení prvku ve strukturu, často se ve svých prostorových objektech a site-specific instalacích odkazuje k představě všudypřítomné a neustále proměnné formy pronikající prostředím, bez ohledu na hmotnou realitu. V posledních několika letech vytvořil řadu variabilních architektur z vertikálních segmentů, vzdáleně odkazujících k imaginárnímu plovoucímu ostrovu Laputa. Svou inspiraci Pavel Šimíček vysvětluje vzhledem k základním danostem sochařské práce: „Pro mě jako sochaře je představa vznášejícího se ostrova přitažlivá hlavně tou bájnou vizí popření tíže materiálu. Sochař neustále řeší stabilitu, hmotnost, způsob manipulace se sochou, ale také její křehkost a životnost. Ostrov Laputa se přes svou vizuální tíži vznáší. A to je přece úžasné. Hledám tvar, který by přiměl hmotu levitovat.“ V rámci cyklu vytvořil nejprve LAPUTU I a II (2019) technikou betonových otisků vycházejících z reálných forem zvětralé půdy konkrétního místa na severu Nového Zélandu. V instalaci LAPUTA III (2021) – v současné době umístěné v zahradě GASK – pracoval se strukturou hexagonálních hranolů charakteristických pro magmatickou horninu čedič. Do výstavy MIMO ŘÁDNÉ zařadil romantickou verzi – LAPUTU-ŘEČIŠTĚ (2022), v níž shluky subtilních vertikál o šestiúhelných půdorysech propojil s expresivní horou ze sádry. Zaujala jej fraktální forma linií a jejich větvení vytvořených přirozeně vodním proudem/tokem v krajině. LAPUTA V (2022) – nainstalovaná u vchodu do prvního patra jižního křídla kutnohorské jezuitské koleje – nese zřetelné industriální tvarosloví, přitom ale také vychází z inspirace reálnou přírodou.

PAVEL ŠIMÍČEK (*1981) absolvoval v letech 2003–2009 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství II, J. Zeithamml); uskutečnil stáže v ateliéru M. Knížáka (2007) a v Šalounově ateliéru hostujícího pedagoga – M. Jetelové (2008). Zúčastnil se řady sochařských sympozií: Dialog generací Berlín–Praha, Berlín, 2005; Almería, Španělsko (mramor), 2006; Flur, Markneukirchen, Německo (1. cena), 2006; Rawabi, Palestina (kámen), 2014; aj. Z nedávné doby připomeňme jeho samostatné výstavy Oknem (Výklady AXA, Praha, 2019) a Achtung! (The White Room, Galerie Pragovka, Praha, 2020) a výstavu s I. Krupicovou Paradox snadné disciplíny (Studio Prám, Praha, 2022). Výběr ze společných výstav: Nic na odiv…?, Kateřinská zahrada, Praha, 2008; Vkročení do prostoru, Galerie výtvarného umění, Most, 2009; Sochy v zahradě, Kroměříž, 2010; Kompot, Botanická zahrada PřF UK, Praha, 2012; Sochy v zahradě III, Kroměříž, 2012; Pragovka 45, Areál bývalé Pragovky, Praha, 2013; Natři, Galerie Klatovy / Klenová, 2013; Saguaro (Carnegiea gigantea), Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP, Praha, 2013; Praga podprahová, Berlínskej model, Praha, 2015; Flying Inn, Pragovka Gallery, Praha, 2019; Klášterní zahrada 2021, Broumov, 2021.