Chudá žena / Poor Woman

ENG ↓

Josef Čapek (1887–1945)

Chudá žena

1917

olej, plátno, 40,5 × 30,5 cm

GASK O 41

Princip, který spojuje různorodé oblasti tvorby Josefa Čapka, můžeme spatřit ve zdrojovém pojetí Čapka jako hledače pravdy, jenž vkládal humanistické hodnoty do každého svého projevu a naplňoval jej přesvědčením, že lidstvo představuje eticky nerozdělitelný a rovnoprávný celek. Bohatství Čapkových uměleckých forem vychází z jeho vášnivého ztotožnění se se skutečností a řádem. Téměř každé Čapkovo dílo patří k většímu tematickému cyklu, propojenému díky jeho mimořádnému nadání pro vynalézání a přetavování kompozičních řešení. Překvapivá rozmanitost jeho vizuálních představ je pevně zakotvená v neutuchajícím soustředění a sebekázni.

Čapkův obraz Chudá žena vznikl v období během druhé poloviny 10. let a první poloviny 20. let, kdy se autor soustavně věnoval sociální tematice, související především s existenciální tísní první světové války a s napětím, které vzniklo z ekonomické krize a nezaměstnanosti doprovázejících poválečné období. Ztemnělý kolorit obrazu jako celku navozuje pocit těžkého údělu osamělé ženy. Je zde však také patrné jemné světlo, vytvářející jakousi oduševnělou „auru“ nezlomného lidského ducha. V atmosféře klidného rezignovaného žalu nelze nevnímat zobrazenou ženu jako „světskou madonu“, která ve svém utrpení zůstává ztělesněním něhy a důstojnosti. Psychický náboj tohoto výjevu podtrhuje Čapkova osobitá stylizace, která bez patosu či sentimentu odkrývá vnitřní podstatu námětu. O tom, že Čapek mnohdy pracoval na daném motivu odlišnými technikami, svědčí skutečnost, že v následujícím roce 1918 byla Chudá žena zahrnutá v litografické podobě v Albu deseti grafických listů Josefa Čapka. V předmluvě od bratra Karla tam čteme výmluvná slova: „Chtěl bych zvlášť důrazně poukázat na to, že předmětem obrazů mého bratra jsou lidé, jen lidé a zase lidé. Většinou jsou to ženy a děti, dále žebráci, námořníci a detektivní figury, tedy vesměs postavy, k nimž ani váš poměr není lhostejný a jen zrakový.“

Josef Čapek (1887–1945)

Poor Woman

1917

oil on canvas, 40.5 x 30.5 cm

GASK 0 41

The principle connecting the wide-ranging areas of Josef Čapek’s work can be found in the notion of Čapek as a seeker of truth, who incorporated humanist values into all forms of his expression and filled them with the conviction that humanity represents an ethically indivisible and equal whole. The wealth of Čapek’s artistic forms stems from his passionate identification with reality and order. Almost all his works belong to larger thematic cycles forged into a cohesive whole by his unique gift for inventing and modifying individual compositions. The surprising diversity of his visual ideas is firmly rooted in his unwavering concentration and self-discipline.

Čapek’s painting Poor Woman was created during the period between the second half of the 1910s and the first half of the 1920s, when he systematically focused on social themes relating primarily to the existential anxiety of the First World War and the tension that arose from the economic crisis and unemployment accompanying the post-war period. The sombre colour scheme of the painting as a whole evokes a sense of the lonely woman’s onerous fate. However, there is also a subtle light, creating a kind of spiritual ‘aura’ of the indomitable human spirit. In an atmosphere of tranquil, resigned grief, it is impossible not to perceive the depicted woman as an ‘secular Madonna’ who, in her suffering, remains an embodiment of tenderness and dignity. The psychological intensity of this scene is underlined by Čapek’s distinctive stylisation, which reveals the inner essence of the subject without pathos or sentimentality. The fact that Čapek often worked on a particular motif in different techniques is evidenced by the fact that in the following year, 1918, Poor Woman was included as a lithograph in Josef Čapek’s Album of Ten Prints. In the foreword by his brother Karel, we read these eloquent words: ‘I would like especially to emphasise the fact that the subject of my brother’s pictures concerns people, just people, and again people. They are mostly women and children, then beggars, sailors and detective figures, in other words characters towards whom not even your own relationship is indifferent or merely optical.’