Mysův Horn

Publikace ke stejnojmenné výstavě (Galerie Středočeského kraje, 13. 4. – 28. 9. 2025) přivádí po delší době opět do společného prostoru 3 umělecké projevy, které v devadesátých letech na mnoha skupinových i samostatných výstavách iniciovaly nový výtvarný názor na vizuální povahu naší současnosti. V tvorbě Veroniky Bromové, Markéty Othové a Kateřiny Vincourové se v konfliktní reflexi maskované, zastřené, zprostředkované reality a znejistělé identity vyhraňovala a diferencovala stylová kvalita v napjaté romanticko-klasické polaritě (exprese – řád, performance – meditace, obraz – objekt) napříč výtvarnými médii a formami. V účinu jejich vystoupení, který lze lapidárně charakterizovat heslem „napětí střídá uvolnění“, byl konkretizován a zároveň ironizován nově zahlédnutý, emancipovaný časoprostor ve svých možnostech, omezeních, konfrontacích či průsečících. Jeden z nich pravidelně tematizovaly implicitní rozhovory mezi jednotlivými instalacemi těchto umělkyň a řešení nastolená v odpovědi na společné výzvy. Pokouší se konfrontovat trojí stylové východisko (výběr z prací z devadesátých let) uprostřed cesty a ověřit jeho současné možnosti (nové práce).

Publikace navazuje na otázky, které nastolovala antropologie médií v souvislosti s reflexí technické povahy obrazu světa v digitálním věku: Českým a anglickým překladem je zde připomenuta prorocká přednáška pražského rodáka, filozofa Viléma Flussera z listopadu 1989, v jejímž závěru položil otázku, která nás může orientovat i v našem dnešním rozhodování tváří tvář novým digitálním nástrojům a umělé inteligenci: Jaký má být člověk, který bude tyto nástroje používat?

Texty k výstavě poté usilují tematizovat afirmativní uměleckou odpověď na vpád technologické (počítačové) obraznosti koncem 20. století, která byla v zásadě dvojího druhu: Na jedné straně identifikace a naivní přitakání, na straně druhé ironická obezřetnost, která si k „mediální“ povaze skutečnosti otevírala vlastní cestu, či, přesněji, šla oklikou. Ta se projevovala především mystifikačními, manipulativními technikami, jemnými významovými posuny, sázkou na vlastní dispozici vidění jako (nepředpojatého) vidění a kritickou devízu „zdání klame“.  Otázka je, co se těmito vizuálními předpoklady stalo, jak se proměnily a jaké jsou jejich současné možnosti. A jaký je zpětný dopad našich nástrojů na zdroj vidění s jeho intencionální povahou, tj. na představivost, resp. imaginaci.