Vzpomínka na malířku Věru Novákovou

Hledám slova, hledám slova – a zjevuje se přede mnou vlídná tvář mladistvě rozzářená. Dívám se do hravě jiskrných očí, přijímám upřímně přátelské objetí a slyším vřelé přivítání coby vstup do radostného dialogu, který nás čeká. Z čehož mám hned lepší pocit a vím, že ten pocit mě neopustí.

Vzpomínka na osobní návštěvu u Věry Novákové ve mně vyvolává tytéž pocity, jimiž prožívám její tvorbu. Není to ostatně nic překvapujícího, vždyť Věřina tvorba a její život představují přirozenou jednotu podle vyřčeného kréda: „Malovala jsem to, co jsem žila.“

U zdroje všeho je Věřina znovunalezená víra, která se zázračně vzkřísila ze skalnaté půdy totalitního zla a následné rozčarovanosti. O to silněji a o to déle tato vzácná víra u Věry zářila. Měla víru v člověka, měla víru v Boha, měla víru ve víru. Už proto její tvorba není a nemůže být jen „uměním“ ve formálním slova smyslu, je především svědectvím trnité cesty absolvované do důsledku bez mučednické sebelítosti – a je tudíž výpovědí „de profundis“, tedy „z hlubin“.

Věra vždy otevírala svět svých myšlenek, citů a zásad široko dokořán, svého diváka stejně jako svou návštěvu přivítala do všímavého prostředí plného tázavosti, tolerantnosti a empatické chápavosti. V tomto smyslu jsme se všichni Věřini přátelé a příznivci stávali jejím pomyslným „dvojčetem“ v podnětné a povznášející rozmluvě, která nekončí ani teď, kdy Věra k našemu žalu už není mezi námi.

Věra byla světicí zcela z našeho světa. Jako přiznaná humanistka odkrývala pro sebe „odrazy nebes“ nejen ve vnitřně prožitém duchovním přesahu, ale také v konkrétních lidech a osudech. A ony „odrazy nebes“ měla ovšem sama v sobě a ve svém vlastním počínání. Její aura, a byla to opravdu aura, nespočívala v nablýskané dokonalosti, ale naopak ve vrozené skromnosti a schopnosti nebrat se příliš vážně. K čemuž musím dodat, že k Věřiným bytostným kvalitám patřil živý až zlobivý smysl pro humor, díky němuž s nadhledem překonávala útrapy všedního života a nenuceně prohlubovala sympatii s lidmi kolem sebe.

Tu mladistvě rozzářenou tvář vidím před sebou, slyším známý hlas a cítím, jak mi Věra klepne do ramene jako důvěrné utvrzení názoru, který právě pronáší. Toto vše a svou stále přítomnou přítomnost Věra podtrhuje oblíbeným slovem: „Čověče!“

Richard Drury

Text pronesený na přátelském setkání v pražském Centru současného umění DOX, 12. dubna 2024

Věra Nováková (17. ledna 1928 – 30. března 2024)

V sobotu 30. března nás navždy opustila malířka Věra Nováková, lidsky a umělecky výjimečná postava české kultury od poloviny 20. století.  

Od konce 40. let 20. století tvořila Věra Nováková mimo rámec oficiálních i neoficiálních kulturních struktur. V roce 1949, po vyloučení z Akademie výtvarných umění v Praze v rámci komunistických „čistek“, se vrátila ke kořenům evropské křesťanské a umělecké tradice. V takto vymezeném svobodném prostoru rozvíjela svůj nezaměnitelný projev, který – vedle tvorby jejího životního souputníka Pavla Brázdy – představuje v českém umění zcela originální fenomén. Autorka se příznačně projevovala s neochvějným přesvědčením o hodnotě a smyslu lidského bytí. Vyjadřovala se s přejícím humorem a s velkou citlivostí a odpovědností vůči osudu lidí kolem sebe.

Přes těžkosti a ponižování, kterým ve svém životě musela v době komunistické totality čelit, Věra vždy působila neobyčejně svěže, pozitivně a odolně vůči duševně erozivním vlivům soudobé společnosti. Její tvorba se neustále vracela k základním otázkám a hodnotám lidského života a tím má trvalou schopnost nás hluboce oslovovat. 

V roce 2014 se v GASK konala dosud největší autorčina samostatná výstava Kampak a odkud. V sbírkách GASK je v současnosti zastoupena třemi díly – malbami Matka dolorosa, Král a Před branami. Posledně jmenovaný je výstižnou ukázkou autorčina celoživotního tázání se po smyslu lidské smrtelné a duševní cesty. Obraz byl v letech 2017–2024 vystavený ve stálé expozici GASK Stavy mysli / Za obrazem.

S Věrou Novákovou nás pojila nejen úspěšná spolupráce, ale vzájemná přízeň a přátelská důvěra. Věra vnášela do života každého, kdo ji blíže poznal, pocit radosti a štěstí. Bude nám velmi chybět. Její povznášející odkaz s námi zůstane.