Jakub Janovský – Dům z karet

Téma křehkosti a hledání rovnováhy stojí jako společný vnitřní jmenovatel za většinou současných prací Jakuba Janovského, ať jsou věnována zátiší nebo figuře. Svědčí o tom i samotný titul výstavy – Dům z karet. Ačkoli v podání autora je to rafinovaně jednoduchá a přehledná stavba – pečlivě prokomponovaná hra ploch a barev v prostoru –, je zároveň stále konstrukcí, jejíž existenci může ohrozit sebemenší otřes nebo zásah zvenčí. Jako by v symbolické rovině zrcadlila vedle elegance a vytříbenosti i nejistotu, nestabilitu a úzkosti dnešního světa.

Dům z karet je součástí linie zátiší, která vycházejí z dlouhodobého zájmu Jakuba Janovského o utopické, fiktivní i dočasné stavby a jež tematizují hranice stability. Inspirují ho sny a plány avantgardních architektů, stejně jako současné experimenty s různými přístupy a interpretacemi základních tektonických vztahů, nebo synovy odvážné stavby z dřevěných kostek. Zastavený čas jeho zátiší skrývá velmi rozmanité příběhy: vedle hravosti i metaforičnosti věží a domů sestavuje z kostek i modely koncentračních táborů, v nichž příkře kontrastuje nevinnost dětské stavebnice s odkazem k temné etapě naší nedávné historie.

Ačkoli hlavním tématem jeho figurálních prací jsou obvykle děti a jejich hry v kulisách sídlištních vnitrobloků, převládá i v nich zakonzervovaný „jiný“ čas, nebo dokonce jakési bezčasí, které spolu s tlumenou barevností evokuje dojem blednoucí fotografie z rodinného alba. Anonymizace aktérů – zakrytí jejich tváří, nebo jejich odvrácení – nás však utvrzují v tom, že smyslem Janovského děl není idealizace „ztraceného ráje dětství“, ale ani prostá hra na schovávanou. Nejednoznačnost, setkání kolektivní paměti s tou osobní, zasuté vzpomínky, ale i dětská traumata vynořující se ze zapomnění vytvářejí napětí, očekávání i fascinaci, které pociťujeme v tichu velkých formátů navzdory hrajícím si dětem.

Jak je z autorovy různorodé a mnohovrstevnaté tvorby vidno, Jakub Janovský se kontrastů nebojí. Naopak, nejednoznačnost interpretace a čtení díla je pro něj výzvou, na kterou reaguje často ironií nebo černým humorem, ale i zmnožením zdánlivě protichůdných obsahů děl. V malbě i plastice je jednoznačně cítit převahu kresby jako první invence i základu výtvarného vyjádření. Uzavřené, jakoby sochařsky budované tvary se specifickou ztlumenou barevností jsou už dnes nejen poznávacím znamením, ale i značkou spojenou s tímto výrazným představitelem střední umělecké generace.

——–

Jakub Janovský (1984) na sebe upozornil už za studií (AVU v Praze, ateliér kresby Jitky Svobodové) performativními kreslířskými intervencemi do veřejného prostoru. Ačkoli je jeho tvorba úzce spjatá s kresbou, nedá se jednoznačně vymezit technikou – intenzivně se věnuje malbě a prostorovým realizacím, příležitostně videu, ale v jeho práci je obsažen také performativní aspekt a zájem o možnosti vstupů do veřejného prostoru.

Doprovodný program:

Dne 20. září proběhne od 14:30 komentovaná prohlídka s autorem a křest katalogu výstavy.

Dne 11. října od 16:00 proběhne dernisáž výstavy.