V těsném sousedství rekonstruované a nově otevřené kavárny představuje své textilní stély, vytvořené technikou strážnického modrotisku, multimediální umělkyně Adéla Součková.

Adéla Součková se dlouhodobě pohybuje na pomezí několika médií – malby, kresby, textu, videa a performance. V její tvorbě je patrný hluboký zájem o archaické kultury, jejich velká vyprávění i o to, jak vytvořit epos, který by odpovídal době, v níž žijeme. Prostřednictvím svých děl navazuje dialog s řemeslnou a slovesnou tradicí spjatou úzce s prožíváním přírody a pohybem v krajině, která dovoluje zakoušet volnost a svobodu spolu s vědomím historického sepětí s určitým místem. Její díla i příběhy s nimi spojené vypovídají o roli spirituality a ptají se po možnosti transformovat vyhasínající tradice a vrátit či najít jim místo a smysl v současném světě, zabydleném digitálními technologiemi.

Už několik let Adéla Součková pracuje s technikou modrotisku na látce; spolupracuje se strážnickou dílnou. Cyklicky se vrací k několika tematickým okruhům – k mýtům, vztahu k předkům, cyklickému opakování dějů, k zrození a plodnosti a samozřejmě i k smrti. Její projekty rezonují nejen v domácím prostředí; v roce 2018 byla nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého a mezinárodní porota její multimediální instalaci zařadila do výběru pěti finalistů této ceny. Vedle velkých figurálních modrotisků pracovala autorka na souboru Fontán, v němž zkoumá archaické vrstvy vztahu člověka k vodě a jejich různé podoby na rozhraní živého a neživého světa. Představuje ji jako základní element spojený s energií, životodárný a očistný živel, spojený také s magií a rituály. Personifikuje ji jako živou bytost spjatou se symbolikou plodnosti, jako pramen doslovně i symbolicky, jako metaforu života.

K modrotiskovým malbám vzniklým většinou v posledním roce ji volně inspirovaly středověké náhrobky, které viděla před deseti lety při cestě po Arménii. Její textilní stély odkazují k historickému kompozičnímu schématu, jehož středem je figura často v životní velikosti. Autorka si s ní hraje v negativu i pozitivu jako s proměnlivým znakem a médiem příběhu, který jí pomáhají dovyprávět neosobní atributy všednosti – nouzové tlačítko, jehla, nůž, klíče nebo holítko. Jako by se v hluboké modři indiga ozývaly ohlasy rituálů loučení, pohřbívání a vyprovázení blízkých, nečekaně aktuální v naší době.

Adéla Součkováje absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství II / škola Vladimíra Skrepla, předtím Jitky Svobodové) a Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech (ateliér Ulrike Grossarth). V letech 2014 a 2015 byla finalistkou Ceny kritiky za mladou malbu, v roce 2018 finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. V roce 2017 absolvovala rezidenci v Art in General v New Yorku a v Sesama v Indonésii, v roce 2019 v Awagami v Japonsku a v Silk Museu v Gruzii. Vydala dvě autorské knihy.

Pravidelně vystavuje především v nezávislých galeriích v Česku a v Německu. Svou tvorbu představila například na skupinových výstavách v Kim? Contemporary Art Centre v Rize, Bozar v Bruselu, Guardini Stiftung v Berlíně, Domě umění města Brna; ze samostatných výstav jmenujme ty v galerii Label201 v Římě, v galerii Zwitschermaschine a Tschechisches Zentrum v Berlíně nebo v MWW Muzeum Współczesne ve Wrocławi.

Video, ve kterém Adéla Součková představuje svou výstavu můžete vidět ZDE.