Výstavní projekt Pohled do prázdnoty není pohledem na prázdno bytí, které dle filosofa Martina Heideggera značí stav opuštěnosti (nepřítomnosti) bytí, kdy vládne nihilistická zběsilost rozpoutané techniky a ztuhlé metafyziky, ba právě naopak.Pohled do prázdnoty Richarda Loskota a Vítězslava Plavce zve na dualitní, iluzionistickou cestu za poznáním formou jemného znejistění, při němž si uvědomujeme, jak snadno mohou být naše zraky ošáleny. Napřímo tak zažijeme relativitu vizuálního světa a nejednoznačnost našich zažitých smyslových stereotypů.

Oba umělci vytvořili samostatné autorské instalace-prostředí, šitá na míru dvěma historickým prostorám s velmi specifickou a působivou atmosférou. Koloraturně proměnlivá Nadbarevná krajina Vítězslava Plavce se rozprostřela v barokních lázních Experimentálního prostoru I, zatímco Loskotova site-specific instalace Pohled do prázdnoty se vnořila do útrob barokního sklepení Experimentálního prostoru II. Obě díla, jakkoli jsou si vzdálena, mnohé spojuje. Formálním pojítkem je minimalismus a úspornost vyjadřovacích prostředků. Důležitou roli zde hraje hned několik společných faktorů: fyzikální vlastnosti světla (intenzita, barevnost, polarizace), dále procesuálnost (měnící se obrazová monochromie) a výrazné akcentování horizontu či percepčního rozhraní.

U Richarda Loskota je to rozhraní mezi hmotným světem bílého světla, které uhrančivě září z hloubi temné chodby, a jeho iracionálním odrazem v čeřené vodní hladině, kde se překvapivě odehrává úplně jiná scenérie, než jakou bychom očekávali. Loskotův Pohled do prázdnoty ve vodním zrcadlení poodhaluje imaginativní pohyby vesmírných těles a jako barevnou stínohru promítá ve smyčce rozechvělý západ a východ slunce. Instalace vyvolává pocit, že jsme svědky transcendentální podívané. Přímý pohled na bílé světelné prázdno se v zrcadle vody mění a prázdnotu nahrazuje děj napodobující koloběh dne.

Vítězslav Plavec oproti svému školiteli pracuje s horizontem krajiny. Na monumentální ploše dělí komplementární fialové a oranžovožluté pásy do dvou polí tak, aby evokovaly hranici mezi nebem a zemí. Dvoubarevný horizont autor osvěcuje třemi stejně zářícími LED světly, která postupně mění svou barevnost. Díky tomu dochází i k nečekaným koloristním změnám v exponované ploše. Tato nasimulovaná situace přináší zprávu o proměnách obzorů za různých světelných podmínek. Nestálost Nadbarevné krajiny sám Plavec komentuje slovy: „Rozhraní oblohy a země je to místo, kde nejčastěji dochází k překvapivým jevům. Na iluzivní skutečnost jsme si už zvykli natolik, že se ani nezamýšlíme nad tím, proč mají předměty jinou barvu v poledne a večer. Barevné iluze v průběhu dne rytmizují naše životy. A právě asi minutová sekvence změny barev v mé instalaci představuje jakýsi barevný cyklus dní.“

Veronika Marešová