Malíře, grafika a pedagoga Aldina Popaju (*1971 v Jajci) lze popsat jako člověka žijícího mezi dvěma světy. Jako rodák z Bosny a Hercegoviny byl hluboce zasažen lidskou tragédií násilného rozpadu Jugoslávie během první poloviny devadesátých let dvacátého století. V letech 1990–1995 studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Sarajevu, návazně v letech 1995–2000 vystudoval VŠUP v Praze v ateliéru malby prof. Pavla Nešlehy, u něhož následně působil jako odborný asistent. Popaja v této funkci pokračoval i u Nešlehova nástupce Stanislava Diviše, s nímž je dodnes profesně spojený.

Po třicet let je tak Popajova bosenská identita konfrontována (bezesporu i obohacována) kulturou České republiky. Po osobních zkušenostech s brutalitou vojenského konfliktu má jeho humanistická tematika autenticitu pramenící z nesmlouvavé skutečnosti. Jestliže zpočátku autorova tvůrčí řeč spočívala ve věcném realismu, od roku 2010 se naopak věnuje smyslu symbolu, což ho přivedlo k abstrahované poloze znaku a geometrických tvarů či vzorců. Zásadní je u Popaji kolorismus, tedy uplatňování barvy jako konstruktivního (i významového) prvku obrazové kompozice.

V GASK Aldin Popaja vystavuje obrazy ze dvou cyklů: Létající kameny (2023–24) a Kamenní spáči (2025). Oba tyto cykly se vztahují k fenoménu stećků čili náhrobních kamenů vzniklých mezi polovinou dvanáctého a začátkem šestnáctého století a nacházejících se převážně na území dnešní Bosny a Hercegoviny. Výjimečnost těchto středověkých vápencových svědků spočívá v tom, že vznikly jako společná tradice bosenské, katolické i pravoslavné církve. Interkonfesní charakter stećků se nejzřetelněji projevuje ve vizuální symbolice, přesahující rámec jednotlivých vyznání (i křesťanství samého), jako například srpek měsíce, šesticípá hvězda, spirála, rozeta, lilie, vinné listy a hrozny, pták, jelen, kůň, ale i výjevy z lidského života (lov, rytířské turnaje či známý motiv člověka se zvednutou pravicí). V této duchovní inkluzivitě nachází Aldin Popaja (a to zejména ve světle mnohdy násilné apropriace symboliky identity v moderní době) výmluvné svědectví o vzácné hodnotě sdílené kultury.

Zatímco Popaja ve svých obrazech od roku 2010 reflektoval odkaz stećků dynamickou stylizací jejich tvarů a motivů (a tím i jejich dramatickým zpřítomňováním), v posledních dvou letech jejich viditelnou podobu naopak postupně, metodicky zahaluje vrstvením bílých přímek či drah podle tvaru kříže, jemuž můžeme ve zmíněných souvislostech rozumět jako křižovatce či jako procesu ukládání (i znejisťování) paměti. Obrazová kompozice se tak jeví jako hmatatelný labyrint naznačující odvěkou spletitost cesty lidského jedince v jeho vnímání sebe samého a okolního světa. V těchto pracích vznáší Aldin Popaja klíčové otázky o tom, jak interpretace symbolů ovlivňuje chápání osobní i kolektivní identity.

Komentovaná prohlídka: sobota 17. ledna 2026 od 14:00