Výstava Death is cool přináší mnohovrstevnatý audio-vizuální projekt, v němž Eugenio Percossi, multimediální tvůrce žijící na zámku v Třebešicích u Kutné Hory, zpracovává tradiční umělecký námět mementa mori, jenž byl oblíbený především na počátku 17. století v Nizozemí. Pro vystavujícího umělce je tzv. vanitas trvale nosným tématem, podobně jako – v soudobém českém kontextu – pro malíře a sochaře Josefa Hnízdila. Na rozdíl od něj však Percossi netíhne k existencionálnímu ladění, ale podrobuje odvěký motiv marnosti a pomíjivosti života dlouhodobému průzkumu ze zcela jiných pozic a premis. Všímá si především vyprázdněné estetizace a komercionalizace symbolů smrti (lebky a kosti jako potisky, karikatury či loga, módní vzory a dekorace látek nebo oděvů), načež prostřednictvím různých médií (malba, fotografie, grafika, ready made, instalace a performance) výsledky tohoto svého pozorování nikoli konfrontuje, nýbrž kombinuje s přístupem zcela opačným, tj. pohledem obráceným dovnitř, k pozorování věcí niterných a ryze duchovních.
Páteří výstavy Death is cool jsou kontrapozičně situované hyperrealistické soubory olejomaleb After Moroni (2018–2019) a Into the Blue (2017–2019). Oba cykly vznikaly paralelně, mají své spojnice a styčné body, avšak vyznění je zcela odlišné, ne-li protichůdné. Kolekce pláten After Moroni je temně „dekadentní“ poctou malířskému odkazu italského renesančního mistra Giovanna Battisty Moroniho, který se proslavil díky své brilantní portrétní tvorbě s precizním řemeslným propracováním a trefnou psychologií zobrazovaných osob. Percossi tyto proslulé portréty námětově a kompozičně sice apropriuje, ale zcela posouvá jejich obsah i význam, čímž dochází k radikální proměně jejich vyznění: jakoby Moroniho plátna nechal zemřít a přejít do zásvětí (jakéhosi života po životě obrazu), z růžovolících portrétovaných se stávají odkrvené temné siluety, cosi jako posmrtná zrcadla lidí a pouhé stíny svých živoucích předloh. Naproti tomu cyklus olejů Into the Blue tvoří monumentální přehlídku fascinující krásy realistických skeletů hlav ukotvených v jasné škále modří, ve svěžích a klidných hlubinách pozadí. Lidské lebky jako „designové“ předměty zde neemotivně promlouvají o přibližném osudu svých majitelů před i po smrti prostřednictvím snadno vysledovatelných anomálií a postmortálních úprav za účelem vědeckého zkoumání. Popisná série v naddimenzovaném měřítku nepůsobí tíživě, spíše estetizuje objekty antropologického bádání.
Malířskou sekci rámuje sugestivní zvuková instalace Cuckoo s mentálně konfrontačním hlasem kukačky (vázané na lidovou pověru o vztahu délky života a počtu zakukání) a videoart Death is cool z roku 2008–2010 ilustrující předkládané téma v dalších rovinách. Videoprojekce je společensko-sociální sondou do běžného života obyvatel New Yorku, pro něž je symbolika vanitas v různých variantách pouhým dekorem a kteří svým stylem odívání odkazují k příslušnosti k dané subkultuře, s níž souzní nebo jen sympatizují (rock, metal, ghotic atd.)
Připomeňme, že výstava Death is cool, přemýšlivá i jemně ironizující expozice, jež dokládá pradávnou lidskou touhu po poznání, co je za transcendentálním horizontem prožitých událostí, probíhá v tomtéž městě, kde se nachází proslulá kostnice v Sedleci, jedna z nejvýznamnějších funerálních památek českého baroka, což širokospektrálnímu a multižánrovému pojetí Percossiho výstavy dodává ještě další symbolický rozměr.