Hájím samotáře. Samotář nikdy není sám. Nese si s sebou tolik věcí –

– V svém malém kufříčku, emigrant ve věčnosti.

Josef Čapek, Kulhavý poutník (Co jsem na světě uviděl), 1936

 

Vyslaný paprsek mlčení dosahuje rychlosti světla. Poselství letící bubliny je kosmickou expanzí ticha do otevřeného prostoru lidské fantazie.

Josef Kroutvor, text k výstavě Olafa Hanela Kresby v Galerii U Odvárků, Kolín, 1976

 

Životní a tvůrčí dráha Olafa Hanela (1943–2022) se z velké části odehrávala mimo zažité „škatulky“ většinové společnosti. Jako umělec a jako člověk vynikal svou nezastupitelnou osobitostí a odhodláním razit si vlastní cestu, i kdyby to měla být cesta klikatá a značně osamělá. Široký záběr Hanelovy profesní činnosti svědčí o mezioborovém uvažování schopném pohybovat se mezi jednotlivými rovinami a proudy: působil jako malíř, grafik, kreslíř, sochař, konceptuální a akční umělec, také jako kurátor, historik umění a výtvarný kritik. Jeho tázavá neústupnost dráždila nejen vykonavatele totalitní doktríny, ale také vlastně kohokoliv, kdo před ním chtěl hájit neautentické postoje. Tím Olaf Hanel rozhodně nezískával výhody, zato šel vždy příkladem jako člověk, který přirozeně hájí principy osobní svobody a kritické upřímnosti.

V 70. letech 20. století, kdy se věnoval zcela specifickému projevu akčního umění a land-artu, byl Olaf Hanel členem Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, neformálního sdružení umělců a teoretiků, které vzdorovalo dusivým normalizačním poměrům hravou ironií, dadaistickou absurditou a spjatostí s „absolutní svobodou“ hospody. Zde byl Hanel coby „vedoucí cestovní kanceláře“ Křižovnické školy člověkem s nevyhnutelnými předpoklady k organizování, sdružování a putování. Ve světle řečeného byly Hanelovy performance v krajině více než jen „aktuálním“ konceptuálním projevem – představovaly tehdy vzácná ohniska nezávislé komunikace a interakce i mystifikačně rituální vzdor, pro který neměl tehdejší normalizační režim prostor ani pochopení.

Po podepsání Charty a následné nucené emigraci pokračovala Hanelova pouť v Kanadě, kde vyvíjel zcela originální koncepci sochařské tvorby v podobě drátěných geometrických konstrukcí coby „prostorových kreseb“, jejichž průhledná přítomnost vstupovala do důvěrného dialogu s prostředím, ať šlo o architekturu, či volnou krajinu. Lehce vymezený objem prázdnoty těchto děl, autorem označovaných za „dráťáky“ či „síťovce“ a teoretikem Arsénem Pohribným za „antiplastiky“, byl v některých pracích výmluvně konfrontován s objemem fyzickým, kdy se vnitřek objektu naplnil štěrkem či kamením.

Po návratu z kanadské emigrace do Prahy působil Hanel v letech 1991–2009 v Českém muzeu výtvarných umění v Praze (v roce 2009 přejmenovaném na GASK – Galerii Středočeského kraje). Za tuto dobu v galerii kurátorsky připravil řadu originálních výstav zaměřených na tři hlavní „okruhy“: na krajinu či širší problematiku umění první poloviny 20. století, na přesahová témata spojující rozmanitou škálu uměleckých poloh a na vyjadřovací polohy spojené s jeho generační situací příslušníka neoficiální výtvarné scény 70. let. Svým odborným vkladem a vyhraněnou osobností patřil Hanel neodmyslitelně ke klíčové porevoluční etapě, která zásadně formovala dnešní podobu Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře.

Komorní výstava uspořádaná v GASK u příležitosti nedožitých 80. narozenin Olafa Hanela si nečiní nárok zmapovat celou šíři či komplexitu jeho životního díla. V užším výběru děl (kresby, grafiky, objekty) symbolicky ukazuje několik zásadních autorových tvůrčích východisek, která trvale podmiňovala jeho tvůrčí projev, ať na papíře, na plátně, v prostoru, nebo v živém pohybu akce či performance. Klíčové je zde Hanelovo vědomí o živelných jevech a procesech v přírodě (spojených především se zimou, sněhem a táním), o krajině jako o myšlenkovém médiu a o hvězdné obloze jako „mytické světelné mapě“ odnepaměti spojující pomíjivý život člověka s nedozírným měřítkem kosmu. Pro Hanela jako člověka narozeného ve znamení vodnáře a vnitřně spjatého s Vysočinou, tedy s krajem vizionářů, rebelů a samorostů, mohly tyto jeho reflexe mít přímo vrozený zdroj.

Hanelova „cesta kontemplace“ má dva póly, které jsou však neodmyslitelně spojené: na jedné straně vede ke geometrické transcendenci a k asketické řeči jemného rastru; na druhé straně vede k použití inkoustové bubliny jako prostředku k vytváření procesuálního, spontánního záznamu v obrazové ploše, kde dochází k tomu, co Hanel výstižně nazýval „senzitivní detonací“. V obou případech autor paradoxně obepíná skrytý prostor myšlení průhlednou vnější tkání. Ústředním motivem je zde Hanelův Nekonečný sloup, emblematická ironizace Brancusiho ikonického díla stejného jména, v níž poetický geometrický útvar složený z obyčejných kýblů (případně z náprstků) slouží jako totem pro vykořeněného poutníka globálního věku.

Richard Drury