Fotografka Jiřina Hankeová (*1948) žije a pracuje v Kladně. Ve své tvorbě vychází z přemítavého pozorování skutečnosti kolem sebe a v sobě samé. Detaily či výseky takto viděného světa zapracovává do cyklů koncepčně propojených kompozic, jejichž senzibilní preciznost a myšlenkový přesah připomínají slova jezuitského matematika a básníka Tommasa Cevy: „Poezie je snem, jenž se sní za přítomnosti rozumu.“

Autorčino fotografické vidění lze chápat jako tiché odkrývání smyslu věcí v místě a ve chvíli, kdy jejich vzájemný vztah vytváří nevyřčené sdělení, které si žádá symbolické čtení. Východiskem těchto meditací je čistě věcné prostředí, v němž se autorka pohybuje a kde zachycuje (či sama naskládá) výmluvné souhry vizuálních prvků. Všední (a mnohdy náhodně nalezené) motivy procházejí díky promyšlené kontextuální rekonfiguraci významovou proměnou, a nabývají tak jemně „magické“ vlastnosti vizuálního kódu. Vstup divákovy představivosti do interpretačního dialogu s autorčinými výjevy je o to intenzivnější, že vyobrazené situace až na výjimky postrádají přímou lidskou přítomnost. V tomto prostoru jsou hmatatelné předměty přítomny mnohdy zástupně svým stínem – a ve srovnatelném smyslu je člověk paradoxně (setrvačně) přítomen svou fyzickou nepřítomností.

Těžištěm výstavy Jiřiny Hankeové v GASK je cyklus Nonverbální komunikace, vzniklý jako „konfesní kronika“ mapující autorčino někdejší užívání antidepresiv. Prázdná platíčka po vytlačených pilulkách zde fungují jako „ready-made“, tedy jako všední předměty z autorčina života, a jejich postupné množení a kupení do podoby vratké „věže“ nabývá významu intimní sebereflexe umocněné rozměrem plynoucího času. V pečlivě navrstvené stavbě, která se následně (nevyhnutelně?) hroutí, najdeme výpověď o křehkosti lidského duševního zdraví – i o zranitelnosti lidské společnosti obecně.

Tematicky navazující fotografie představené na výstavě tuto otázku dále rozvíjejí na základě úvahy nad osobními i obecnými pojmy řádu/stability/integrovanosti (seřazená platíčka) a chaosu/nestability/desintegrace (platíčka naopak rozhozená). Postel jako místo odpočinku i útěku před sebou a světem se v daných souvislostech jeví jako archetypální zhmotnění osy lidské smrtelnosti v rozpětí od zrození (lůna) k zániku (hrobu). Pomačkané prostěradlo intuitivně připomíná duchovní symboliku Kristova rubáše, což se ve smyslu vědomí o bolestné ztrátě milovaného člověka také odráží v ikonickém motivu opuštěné postele kubánsko-amerického umělce Félixe González-Torrese (1957–1996).

Ve světle všeho výše zmíněného můžeme přízračný autoportrét Jiřiny Hankeové vnímat jako procítěnou metaforu o tom, jak „bytí“ a „nebytí“ dělí jen ten nejtenčí závoj. I paměť může být závislostí.

Richard Drury