Luděk Filipský

Intimní nezměrnost

Přesahy grafiky, 20. 3. – 5. 6. 2022

Kurátor: Richard Drury

„Nezměrnost je v nás. Je spojena s určitou expanzí bytí, kterou drží na uzdě život a brzdí obezřetnost, která ale v samotě ožívá. Jakmile jsme nehybní, jsme jinde; sníme v nezměrném světě. Nezměrnost je pohybem nehybného člověka. Nezměrnost je jedním z dynamických rysů klidného snění.“ 

Gaston Bachelard, Poetika prostoru

 

Luděk Filipský (*1945) žije a pracuje v Kutné Hoře. Vystudoval u Antonína Pelce a Jana Smetany na Akademii výtvarných umění v Praze (1963–1969). Patří k umělecké generaci, která do sebe vstřebávala silné podněty zrychleně se rozvíjející československé výtvarné scény druhé poloviny 60. let. Tato slibně započatá dráha – stejně jako živé kontakty s mezinárodním děním – byla však násilně přetržena na začátku 70. let nastupující normalizací, kvůli níž následně působila řada tehdy čerstvých absolventů uměleckých vysokých škol mimo souvislosti oficiální, tedy ideologicky střežené kultury. 

Od samého počátku Luděk Filipský ve své tvorbě soustavně zkoumá strukturální podstatu jevů hmatatelných i jen tušených. Ať šlo o přírodu (krajinu, nerosty či zkameněliny), nebo o svět člověka (figurální interakci, modelku v ateliéru či duchovní architekturu), vždy hledal Filipský možnosti, jak objevovat a reflektovat to, co sám nazývá „neklidnou topografií prostoru“. Jeho obrazy, kresby a sochy vycházejí z procesu odkrývání (i narušování) spojitostí mezi jednotlivými prostorovými plány sledovaného námětu, který je symbolicky proměněn v dynamickou souhru propletených energií. Filipského tázavé přemítání nad způsoby, jak myšlenkově proniknout blíže ke skrytým „mechanismům bytí“, ho postupem času logicky vedlo k vizuální řeči geometrické univerzality. Nejde u něj však o „chladně“ racionální metodiku, nýbrž o postup uplatňující poetický úžas i dramatickou expresi. Autorovou zásadní vyjadřovací polohou jsou obrazy a kresby vytvořené vrstvením lineárních vzorů tak, že vzniká jemně odstupňovaný prostor jakéhosi „energetického pole“ či „meditativního ohniska“, navozujícího pocit hluboké soustředěnosti i vědomí o nekončící metamorfóze všech věcí. 

Právě tato nejpříznačnější rovina Filipského díla tvoří těžiště jeho výstavy v GASK, která je koncipována v úzké spjatosti s nedalekým kutnohorským chrámem sv. Barbory, jehož vznešená klenutá stavba a vitrážemi prozářený interiér autorovi skýtají trvalý inspirační zdroj i jistou paralelu k jeho vlastním úvahám. Vedle toho, že Filipského tvorba vychází z tematických cyklů, je zde patrný vzájemně se podněcující dialog mezi jeho malbou a kresbou (i mezi kresbou a plastickým projevem, zejména u frotáží offsetovou barvou na průhledné fólii pověšené do volného prostoru). Technikou akvarelu, tempery či kvaše dociluje autor značné míry barevné průsvitnosti, což spolu s dynamickou kompoziční strukturou vytváří dojem optické vibrace, nebo dokonce akustické rezonance. Stavebním prvkem zde není hmota ani barva, ale světlo samo – pletivo světelných paprsků vychází z jejich protínání a spojení v rytmický celek, podobně jako u polyfonické hudby. 

Za koncepční „nitro“ výstavy Luďka Filipského lze považovat soubor komorních a drobných kreseb nainstalovaných v Blackboxu, v jehož ztemnělém a ztišeném prostředí můžeme prožívat esenci toho, jak (autorovými slovy) „duchovno prozařuje hmotou“. Zde nám Filipského pastely na velurovém papíře, kosmologické reflexe jakoby obdarované vlastní vnitřní září, naznačují možnost vrátit se zpět až ke zrození světla, prostoru a času. 

Richard Drury