Marcela Vichrová pochází z regionu, kterému se podle historické tradice říká Prácheňsko. Narodila se ve Strakonicích, její rodinné kořeny ale sahají do oblasti Podlesí, tedy do podhůří Šumavy. S ním jsou spojeny vzpomínky na dětství i poetická představivost s melancholickými spodními proudy. Její pestré malby jako by vycházely z vrstevnic krajiny – z obrysů vesnic, z kopců, lesů a remízků, vlnících se cest, meandrujících potoků i brázd podzimních zoraných polí. A jejich linie nevstupují ani zdaleka jen do krajin, ale i do podob blízkých duší – lidských i zvířecích. Maluje to, co ji bezprostředně obklopuje a co se jí dotýká; inspiraci čerpá z každodenního života, z rodinných scén, z běžných setkání a situací. Třeba i z lístku s lakonickým vzkazem: „Šla jsem do masny…“

Základním a dominantním prvkem obrazu je pro Marcelu Vichrovou barevná linie. Není pouhým rozhraním ploch nebo obrysem, má mocnost, napětí a téměř haptické kvality. Ve střídání jasných barev se její křivky opakují a vracejí, jedna následuje za druhou. Vznikající struktury připomínají výšivku, křemenné vrstvy v achátu, grafické matrice nebo mapy. Každá stopa je „svá“ a i když se mírně odchyluje, neztrácí pevnou vazbu k celku, který má ve výsledku často blíž k osobité variantě znaku, než ke skutečné podobě zvířete, člověka nebo předmětu.

Proces malby není mechanický, spíš je budován jako struktura v plynoucím čase. Kompozice a tvary se vynořují postupně, podobně jako v rituální kresbě nebo v meditační praxi, kde se dílo rodí v průběhu procesu. Jako by vrstvení linií bylo formou osobního zaklínadla: ne proto, aby přímo zobrazovalo, ale aby něco přivolalo, zjevilo, udrželo nebo uchovalo. Nejde tu o popis ani o symboliku obrazu: autorka vede diváka k tomu, aby vstoupil do jejího světa a jeho linií jako do labyrintu, aby je sledoval jako Ariadninu nit, naladil se na stejný rytmus, v jakém obraz vznikal. Její dílo není reprezentací, ale nástrojem nebo stopou vztahu ke světu, do něhož nás autorka zve a sdílí ho s námi.

Marcela Vichrová se tak nejen praxí a láskou k barvě, ale i uvažováním přibližuje světu, který je pro ni už od mládí důležitým zdrojem inspirace – k lidovému umění i k dílům a spiritualitě Aboriginců, národů Afriky či původních obyvatel Ameriky, jejichž pestrá autentická díla objevila dík uměleckým publikacím už v době středoškolských studií. Zároveň je jí blízký neškolený projev – v průběhu minulých deseti let v jejím ateliéru vznikla celá řada děl, v nich autorka reagovala na dětské kresby svých synů. Právě dík otevřenosti a velké senzitivitě a zároveň určité tvrdošijnosti ve vlastním výrazu a v nezájmu o současné trendy umělecké scény má její práce – navzdory akademickému školení – blízko k některým projevům „art brut“.

Samostatnou kapitolu její práce tvoří ilustrace. Barevnost v nich obvykle ustupuje do pozadí, dominantní linie však zůstává. V černobílé se výrazněji uplatňuje tendence k ornamentálnosti, ale své místo v kresbách má i volný prostor, který dává vyniknou znakovosti, zkratce a tvarové nadsázce směřující často s humorným nadhledem až do polohy grotesky. Vedle pohádek a příběhů Josefa Křešničky, jehož tvorba je spjatá s Podlesím, ilustrovala například povídky L.N. Andrejeva nebo prózu V. Brabence.

Marcela Vichrová (*1968, Strakonice) po absolvování SUPŠ v Praze na Žižkově pokračovala na pražské VŠUP; ukončila studia v roce 1992 v ateliéru monumentální malby u Pavla Nešlehy. Významnou část svého profesního života zasvětila práci se sbírkami umění v Národní galerii v Praze. V současné době vyučuje na ZUŠ Marie Podvalové v Praze 9-Čakovicích.