Sochařská práce Terezy Eisnerové se často pohybuje na velmi tenké hranici mezi volnou sochou a drobnou dekorativní plastikou, kterou pasovala do role šperku. Výjimečný smysl pro detail ji přivedl k drobným pracím, které vytváří sochařským způsobem modelace, a každý šperk je tak jedinečným uměleckým dílem. Vztah k figurální plastice minulých dob, zejména období secese a dekadence, ji váže k námětům s těmito styly spojeným. Ornament, magie říše živočichů a rostlin se mísí s lidskými lebkami a motivy vanitas. Hledíky, Květy zla vytvořila jako poctu „prokletému básníkovi“ pro výstavu Samota uprostřed davu: Charles Baudelaire a české umění. Podobně ji fascinuje i surrealistický svět Jana Švankmajera s jeho bizarními asamblážemi a objekty z říše zvířat a fosilií. Své ústřední téma – lebku – však Eisnerová objevila spontánně již během středoškolského studia na Výtvarné škole Václava Hollara v druhé polovině devadesátých let. Zájem o anatomii, sbírání přírodnin a kostí však byl ještě starší. K tematice vanitas se znovu vrátila po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze a kolem roku 2018 navázala námětem sochařsky zpracovaných mumií, koster, které pro zajištění života věčného udržují vztah s naším přítomným světem. Tematizovala v nich otázky fyzické pomíjivosti, smrtelnosti a nezničitelné duše.

Eisnerová během své umělecké kariéry pracovala s celou řadou klasických i současných materiálů a s jejich kombinacemi, v posledních letech se však věnuje keramice a zejména porcelánu. Fascinuje ji svou jemností, ušlechtilostí, hladkým povrchem, tvrdostí a zároveň křehkostí. Postupně v tomto médiu rozvinula svůj originální rukopis, výrazně posouvající hranice běžně využívaných možností tohoto materiálu, jehož potenciál vyniká právě v miniaturách. Ačkoliv má autorka na svém kontě figury v životní velikosti i velkoformátové sochy a reliéfy, je se svojí virtuózní prací v miniaturním formátu i s výrazně expresivní tematikou mumií a dalších makabrózních výjevů v kontextu české sochařské scény skutečným solitérem.

Výstava Mumie v krajkách vůbec poprvé představuje tuto část autorčiny volné a designové tvorby v reprezentativním celku.

Tereza Eisnerová (*1981) je figurální sochařka a medailérka. Absolvovala sochařský ateliér profesora Jindřicha Zeithammla a ateliér figurálního sochařství a medaile profesora Jana Hendrycha na Akademii výtvarných umění v Praze (2006–2012). V sochařské tvorbě poutají její zájem vedle lidské figury především motivy z říše zvířat, které ztvárňuje jak ve volné plastice a v reliéfu, tak v posledních letech i v oblasti designu, zejména šperku. Ve svém sochařském vyjádření se pohybuje mezi klasickou staromistrovskou modelací a experimentálními postupy, zahrnujícími asambláž či práci s otiskem. Její poslední prezentací byla výstava Animálie (Galerie 1, Praha, 2025) společně s Michalem Cihlářem. V GASK byla představena na výstavě Samota uprostřed davu: Charles Baudelaire a české umění (2021–2022). Dále se účastnila výstav Vanitas (DOX, Praha, 2021), Sen ve Snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích (NG v Praze, 2020), Art-Brut-All (DOX, Praha, 2019) a dalších.