Výstava Nadivoko představuje tvorbu Petra Válka jako komplexně psychedelický a fantasmagorický svět obrazů, zvuků, objektů a performativních situací, v němž se paměť, hra, humor a temnota přirozeně prolínají. Válek není umělcem jedné disciplíny ani jednoho média – jeho práce vyrůstá z dlouhodobé, intuitivní praxe na pomezí výtvarného umění, hudby, performance a brikoláže. Charakteristická je pro něj práce „nadivoko“: mimo akademické systémy, mimo technickou dokonalost, ale s výrazným osobním řádem a vnitřní logikou.

Významnou roli v jeho tvorbě hraje prostředí, v němž žije a pracuje – rodný dům v Loučné nad Desnou, kraj Jeseníků a Sudet, periferie bez monumentalizace, ale s intenzivní historickou stopou a specifickou poetikou. Jedna z linií výstavy se odehrává v Experimentálním prostoru barokního sklepení, kde Válek představuje sérii černobílých fotografií vytvořených ve spolupráci s umělou inteligencí. Tyto obrazy nepracují s tradiční pamětí místa, ale odkazují k autorovým vzpomínkám na dětství, jež jsou míseny se smyšlenou, halucinogenní a emocionálně naléhavou realitou. Pohraničí se zde objevuje jako krajina ticha, opuštěnosti a zvláštní krásy, filtrované dětskou optikou, v níž se mísí hrůza, hra, groteska a absurdní humor. AI zde není technologickou atrakcí, ale nástrojem iluze – generuje skutečnost, která nikdy neexistovala, a přesto působí nepříjemně přesvědčivě. Záměrně zobrazovaná nedokonalost, patina, šum a rozpad jsou nedílnou součástí této estetiky.

Samotný prostor sklepení se stává spoluautorem instalace. Kamenná struktura, chlad, ponurost a křížový půdorys vytvářejí téměř rituální prostředí, připomínající kryptu jakési reziduální minulosti. Proměnlivost instalace v průběhu výstavy (obměna proběhne v červnu po zvukovém festivalu A Day of Sound) dále zdůrazňuje nestálost obrazů i neustálé přepisování dějin.

Druhá část výstavy se odehrává v kontrastním prostředí Experimentálního prostoru, v někdejších barokních lázních. Zde je k vidění Válkova barevná série fiktivních fotografií a videí, které tematizují venkov jako prostor nespoutané kreativity, falešného folkloru a kolektivní imaginace. Nejde o folklor autentický ani pietní, ale o jeho přehnanou, simulovanou podobu, v níž neexistuje kýč ani jasné hranice mezi vysokým a nízkým uměním. Děti zde nevystupují jako symbol nevinnosti, ale jako radikální tvůrci: zakládají kapely, vyrábějí nástroje, oblékají masky, hrají, křičí a destruují. Vystavené obrazy jsou dále rozpohybovány ve svérázných videoklipech doprovázených umělcovou noisovou hudbou a instalovány jako obskurní „oldschoolové“ TV vysílání oscilující mezi pseudo-dokumentem, bizarním rituálem a raubířskou hrou.

Nedílnou součástí výstavy jsou Válkovy vlastnoručně vyráběné nástroje, syntezátory a kinetické objekty. Vznikají intuitivně, bez technického školení, z běžně nalezených materiálů jako hybridní útvary na pomezí sochy, hudebního nástroje a rituální pomůcky. Autor k živelně vzniklým syntezátorům vytváří posléze dokumentační kresby, v nichž si archivuje záznamy myšlenek a principů, na jejichž základě byly vytvořeny tyto rukodělné experimenty. Schematické kresby obsahují i excentrické či poetické popisy zvuků, které objekty vydávají – jazyk se zde stává další vrstvou díla. Interaktivní charakter těchto artefaktů umožňuje divákům vstoupit do výstavy fyzicky, prostřednictvím dotyku, hry a hluku. Zvuk zde není pouhým doprovodem obrazu, ale hlavním nositelem významu.

Výstava Nadivoko tak nevypráví lineární příběh ani nenabízí jednoznačné čtení. Místo toho vytváří otevřený, nestabilní prostor, v němž se paměť mísí s fikcí, technologie s dětinskostí a rituál se stává hrou. Válek osvobozuje krajinu i vlastní zkušenost od autenticity a monumentalizace a ukazuje kreativitu jako živelný proces. Divák není pouhým pozorovatelem, ale aktivním účastníkem – je vtahován do světa, jenž je temný i radostně hlučný zároveň, do světa, který se vzpírá vysvětlení, ale nabízí intenzivní audiovizuální a senzomotorickou zkušenost.