Bez fotografií Vladimíra Uhra (1925–2016) by se neobešla snad žádná publikace o barokní architektuře v Čechách. Lásku k fotografii zdědil po otci, stejně jako vztah k přírodě a hudbě. Ačkoli zejména k ní se upínaly jeho naděje a představy o budoucím životě, byla to po válce právě fotografie, s níž spojil svůj profesní život.

Začínal jako fotograf-řemeslník v pražském Fotozávodu. Nepříliš zajímavou práci i neutěšenou atmosféru padesátých let si kompenzoval fotografickými privatissimy – se zaujetím a okouzlením pozoroval přírodu, její opakující se děje, dokonalé tvary květů a plodů, struktury materiálů, tvary a světla na nich a v nich. Právě tyto fotografie zaujaly v polovině padesátých let vynikajícího historika umění a architektury Dobroslava Líbala a ten mu nabídl práci fotografa v tehdy nově založeném Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Vladimír Uher nabídku přijal a celý svůj následující profesní život spojil s památkami – jeho rozsáhlé fotografické dílo sloužilo dokumentaci stavebně-historických průzkumů, jednoho z úhelných kamenů činnosti SURPMO, ale záhy našlo uplatnění i na stránkách odborných publikací o urbanismu a architektuře. Dobroslav Líbal oceňoval pokoru, s níž Vladimír Uher přistupoval k stavbám, které fotografoval. Řekl o něm, že „má kdesi v oku, mozku či srdci expozimetr na vcítění jak do slohového, tak do individuálního estetického řádu stavby“. Citlivost pozorování i intuice pohybu v prostoru, schopnost najít v architektuře klíčové body a témata, která stavbu charakterizují a propojují s širšími souvislostmi – to jsou základní rysy tvůrčí metody Vladimíra Uhra. Pracoval výhradně s černobílým materiálem a snímky si sám zvětšoval, práce ve fotokomoře, kterou dokonale ovládal, byla pro něj nedílnou součástí fotografické alchymie vedoucí k výslednému snímku. Používal často aparáty, které si pro speciální účely širokoúhlých záběrů sám zkonstruoval nebo technicky upravil.

Nejblíž měl k barokní architektuře – učarovala mu dramatičnost a konstrukční odvaha radikálního dynamického proudu. Jako blízkého spolupracovníka, pozorného a citlivého fotografa i vnímavého a jedinečného tlumočníka oživlých linií, tvarů i dialogu světla a stínů si ho vybral už na počátku osmdesátých let přední historik barokní architektury Mojmír Horyna, když začal připravovat svou obsáhlou monografii o díle architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Fotografie vznikaly jako výsledek přátelského dialogu – sledovaly vztah hmoty, struktury a tvaru, rytmu a světelných kvalit architektury. Vladimír Uher byl pozorný k detailům, zachycoval světlo modelující hmotu, ale i širší vztahy stavby a okolí v kontextu barokní krajiny. Jeho fotografie vidí a dodnes nás učí vidět.

Výběr z tohoto souboru připomene nejen letošních 300 let od úmrtí barokního genia Jana Blažeje Santiniho-Aichla, ale i dvě vynikající osobnosti spjaté s historií barokního umění v Českých zemích – fotografa Vladimíra Uhra a historika architektury Mojmíra Horynu.