V roce 2020 uběhlo takřka bez povšimnutí (také kvůli omezenému kulturnímu provozu v důsledku protiepidemických opatření) výročí 100 let od narození jednoho z nejosobitějších českých umělců generace nastupující po druhé světové válce Stanislava Podhrázského (1920–1999). Jak uvedla Marie Klimešová, Podhrázský je jedním z nemnoha českých umělců, kteří by, nebýt komunistické periody, bezpochyby dosáhli, díky nadčasovosti a jedinečnosti své tvorby, evropské proslulosti. Jeho zvláštní lyrika plná jistého znepokojení v sobě spojuje aktuální dobové tendence jako surrealismus, abstrakci, novou figuraci, a přesto si ve svém spontánním projevu zachovává charakteristickou osobitost. Raným dílem se Podhrázský řadí k radikálním představitelům českého poválečného surrealismu. Pozdější autorova tvorba má solitérní povahu a vedle surrealismu reflektuje formální vzorce i dalších důležitých etap světového výtvarného dědictví, zejména italské renesance a manýrismu. K jeho přátelům umělecky i lidsky blízkým patřili Zbyněk Sekal, Zdeněk Palcr, Josef Lehoučka, Emila a Mikuláš Medkovi a Miloš Chlupáč, jejichž cesty pokračovaly společně od dob studií v různých etapách ve vzájemné podpoře a inspiraci.

Podhrázský po ukončení druhé světové války nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru Františka Tichého (1945–1950), kde studoval ve společnosti spolužáků a přátel Zbyňka Sekala, Josefa Lehoučky, Mikuláše Medka. Přátelil se i se studenty sochařského ateliéru Josefa Wagnera Miloslavem Chlupáčem a Zdeňkem Palcrem. Ve druhé polovině padesátých let se Podhrázský stal součástí skupiny Máj 57, jejímž zakládajícím členem byl M. Chlupáč a mezi prvními vystavujícími vedle S. Podhrázského byli Z. Palcr a Z. Sekal. Vymezovali se vůči tendenčnímu umění a socialistickému realismu a společně hledali své uplatnění na veřejnosti. Podhrázský pracoval již od padesátých let společně se Z. Palcrem a M. Medkem také jako restaurátor. Spolu s přáteli Palcrem, Václavem Boštíkem a Olbramem Zoubkem se významně zasloužil o obnovu renesančních sgrafit zámku Litomyšl, kde řadu lunetových výjevů sám komponoval. Podhrázský patřil k umělcům, kteří tvořili v ústraní a pohybovali se nejraději jen v blízkém okruhu svých přátel. Neměl potřebu své dílo vystavovat, a po okupaci v roce 1968 dokonce ani léta vystavovat nesměl. Kvality jeho tvorby jsou však již časem prověřeny. První soubornou výstavu mu uspořádal Jan Kříž v Litomyšli (2001), před deseti lety (2013) proběhla jeho poslední a dosud nejrozsáhlejší retrospektivní výstava a vyšla obsáhlá monografie zpracovaná Marií Klimešovou (GHMP). Jeho dílo je zastoupeno v řadě státních i soukromých sbírek, včetně Národní galerie v Praze a Centre George Pompidou v Paříži.

Dosud se kladl důraz na potřebné představení a zhodnocení autorovy umělecké tvorby v její komplexnosti, tentokrát je cílem výstavy poukázat zejména na prostředí, umělecké a osobní vazby, které v nelehké historické době měly svůj zásadní význam. Výstava představí průřez autorovým dílem v souvislostech prostředí a umělecké tvorby jeho nejbližších přátel, kterými byli Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Zbyněk Sekal a Mikuláš Medek. Zpracovaný dokument na základě dobových materiálů (fotografií a filmových záznamů, rozhovorů s umělci a pamětníky) přiblíží umělecké a intelektuální prostředí, v němž díla během rozličných časových etap vznikala. Zejména dokumentační část vzniká ve spolupráci s rodinou autora (Jana Chytilová, Jaroslava Podhrázská) a díla budou zapůjčena z veřejných a soukromých sbírek.

V průběhu výstavy se uskuteční beseda za účasti rodiny a pamětníků, komentované prohlídky s kurátorkou, řadu doprovodných programů pro školy, rodiny a další pak připravuje Lektorské centrum GASK.

Video k výstavě můžete vidět ZDE.

K  výstavě vychází katalog, který bude pokřtěn 20. ledna od 14:00 v rámci poslední z řady komentovaných prohlídek expozice. Následovat bude v 16:00 vzpomínkový večer na Stanislava Podhrázského a jeho celoživotní přátele.