Stanislav Tůma (1950–2005) je znám především jako fotograf inspirovaný poetickým prostředím Malé Strany a Hradčan, které urbanisticky ztělesňují křehké složitosti kulturních dějin a lidské paměti. Točité uličky, zapadlé kouty dvorků, podloubí a průjezdy, oprýskané zdi a výmluvná poselství náhodných architektonických detailů se u Tůmy stávají aktivními společníky v rámci nevyřčeného dialogu o plynutí času, o člověku jako stínu, který se v cyklu krátkého dne i dlouhých let mihne specifickým prostorem svého života. Klasické „stavební prvky“ černobílé fotografie – světlo, stín, obrys, objem a povrch – zde spolu vytvářejí svědectví, která navozují u diváka vědomí odvěké proměnlivosti a pomíjivosti lidského osudu. I tam, kde chybí čitelná lidská postava, je u Tůmy cítit lyrická, občas i humorně ironická výpověď o vrstvách lidských příběhů vetkávaných do historického, přitom stále živého kontextu jeho milovaných pražských čtvrtí.

Komorní výstava Stanislava Tůmy v GASK se koná jako připomenutí významné postavy moderní české fotografie v roce jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin a k dvacátému výročí jeho úmrtí. Vybraný soubor děl zahrnuje zhruba dvacet fotografií vzniklých mezi rokem 1980, kdy se Tůma odstěhoval do Švédska, a rokem 2004, nedlouho před jeho předčasným úmrtím. Tematicky se zaměřuje na Tůmovo zaujetí šerosvitem, tedy symbolickým kontrastem světla a stínu, což stejným způsobem podmiňovalo další polohy jeho tvorby, zejména portrét a akt.

Ačkoli je počtem nevelká, kolekce vystavených fotografií dobře vystihuje podstatu a výjimečnost Tůmova projevu, pramenící v jeho paradoxní povaze společensky angažovaného člověka, jemuž byl bytostně potřebný i nezávislý odstup osamělého pozorovatele. Při svých častých procházkách objevoval v turismem a komercí tehdy ještě „nevylepšovaném“ prostředí Malé Strany a Hradčan architektonické detaily a nehmotné prostorové útvary promítnuté ideálním sladěním světelných podmínek. Šlo převážně o autorovo trpělivé vyčkávání na okamžik, kdy se kýžený námět objevil jako „přízrak“ před objektivem.

Přesným časováním a promyšlenou kompozicí vytvářel Stanislav Tůma ve svých fotografiích prostor pro bohaté symbolické čtení. Nejde u něj o popis (byť sebemalebnější) reality, ale o jakousi mimoslovní báseň či obraz zrozený ze mžiku, naznačující až magicky surreální výklad všedního světa. Doslovná přítomnost člověka se zde vytrácí, naopak se umocňuje jeho „sublimovaná“ přítomnost v tělesně vnímaných úsecích architektury a v náhodných stínech, skvrnách či předmětech skýtajících antropomorfní výklad. Ohnisko našeho vidění jako diváka se tak přesouvá od fyzického konkrétna a věcného času k vnitřní sféře imaginativní asociace a subjektivního času vzpomínání.

Komentovaná prohlídka: sobota 29. listopadu 2025 od 13:00