Výstava po delší době opět přivádí do společného prostoru tři umělecké projevy, které v devadesátých letech 20. století na mnoha skupinových i samostatných vystoupeních iniciovaly nový výtvarný názor na vizuální povahu naší současnosti. V tvorbě Veroniky Bromové, Markéty Othové a Kateřiny Vincourové se v konfliktní reflexi maskované, zastřené, zprostředkované reality a znejistělé identity vyhraňovala a diferencovala stylová kvalita v napjaté romanticko-klasické polaritě (exprese – řád, performance – meditace, obraz – objekt) a v komplementární obrazivosti (metafora – metonymie – alegorie) napříč výtvarnými médii a formami. V účinu jejich vystoupení, který lze lapidárně charakterizovat heslem „napětí střídá uvolnění“, byl konkretizován a zároveň ironizován nově zahlédnutý, emancipovaný časoprostor ve svých možnostech, omezeních, konfrontacích či průsečících. Jeden z nich pravidelně tematizovaly implicitní rozhovory mezi jednotlivými instalacemi těchto umělkyň a řešení nastolená v odpovědi na společné výzvy. Výstava se pokouší konfrontovat trojí stylové východisko (výběr z prací z devadesátých let) uprostřed cesty a ověřit jeho současné možnosti (nové práce).

Žijeme v digitálním věku, v němž má obraz světa technickou povahu. Ta odpovídá vědomí bezděky formovanému výpočetními aparáty. Přes třicet let registrujeme jeho hegemonii, kterou tak přesvědčivě nastínil Vilém Flusser, a jen pomalu si uvědomujeme účinky nástrojů, jež vymezují naši praxi a uskutečňují naše přání: „Nástroje mají tři funkce: (1) něco vyrobit, (2) tím proměnit okolní svět, tj. životní prostředí a (3) proměnit člověka, který jich užívá. První funkce je záměrná, druhá a třetí jsou nezáměrnými důsledky té první. První funkci lze pojmenovat jako ekonomickou, druhou jako ekologickou a třetí jako antropologickou. Teprve nedávno se při navrhování nástrojů začala brát v potaz jejich ekologická funkce. Jejich funkce antropologická však nikoli, takže je dopad nástrojů na člověka a společnost nejen nezáměrný, nýbrž i nepředvídaný, což vysvětluje, proč v dějinách dochází k mnohým překvapivým (často katastrofálním) událostem. […] V současnosti je zpětný účinek nástrojů zjevnější než dříve. Mladí tancují jako roboti, bankovní úředníci se u přepážek chovají jako automaty, vědci myslí jako počítače, umělci jako plotry. Zároveň je design nástrojů stále uvědomělejší a nástroje stále měkčí (soft-ware) a pohodlnější“ (Vilém Flusser). Afirmativní umělecká odpověď na vpád technologické (počítačové) obraznosti koncem 20. století byla v zásadě dvojího druhu: Na jedné straně identifikace a naivní přitakání, na straně druhé ironická obezřetnost, která si k „mediální“ povaze skutečnosti otevírala vlastní cestu, či, přesněji, šla oklikou. Ta se projevovala především mystifikačními, manipulativními technikami, jemnými významovými posuny, sázkou na vidění v jeho nepředpojatosti a na kritickou devízu „zdání klame“.

Otázka je, co se s těmito vizuálními předpoklady stalo, jak se proměnily a jaké jsou jejich současné možnosti. A jaký je zpětný dopad našich nástrojů na původní podnět s jeho intencionální povahou, tj. na představivost, resp. imaginaci.

Instalace ve svých třech částech propojených jemnými znakovými vazbami a drobnými vzájemnými intervencemi zpřítomňuje tvůrčí rozhovor trojího experimentu, tří objevitelek oblastí konkrétního vidění, které se vzpírá začlenění do počítačového algoritmu a jeho dokonalého obrazového výstupu. Jiskřivá povaha této komunikace podpořila ty rysy jejich různorodosti, které se mohou navzájem podpořit a obohatit o nové významy. V konfrontaci trojí vizuální vzpomínky na dobu, kdy se obraz našeho světa ve své digitální povaze teprve vynořoval, a trojí polohy nové tvorby lze zahlédnout Mysův Horn: námořní metaforu riskantní, vratké plavby, dětsky nesmyslné utopie světa, v němž ještě můžeme být doma. Tuto plavbu musíme podniknout sami, nelze ji svěřit softwaru ani umělé inteligenci, protože jen pro nás má smysl.

Veronika Šrek Bromová

narodila se v Praze v roce 1966. V roce 1993 absolvovala Ateliér ilustrace a grafiky vedený prof. Jiřím Šalamounem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1997 a 2000 byla mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. Její práce získaly odezvu v zahraničí a v roce 1999 reprezentovala instalací Zemzoo Českou republiku na bienále současného umění v Benátkách. V letech 2002–2011 vedla Ateliér nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze, nyní vyučuje na Anglo-American University v Praze Cross Media Art Studio. Současně se věnuje také arteterapii, psychoterapii (dokončený výcvik ARTESUR) a kurátorské práci, na své usedlosti Chaos pořádá umělecká setkání, rezidenční tvůrčí pobyty a dílny.

Do českého prostředí vnesla experiment pozměňované / manipulované fotografie, „digitální malby“ a provokativního uměleckého gesta spojovaného s genderovou tematikou. V pozdějších pracích se těžiště zájmu přesunulo k archetypům a rituálům konfrontovaným s aktuální popkulturní moderností. Vyjadřuje se v široké škále médií od fotografie, videa, prostorových instalací k objektům, malbě, kresbě, přičemž její tvorba má výrazně performativní, teatrální charakter.

Markéta Othová

narodila se v roce 1968 v Brně. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze studovala v Ateliéru filmové a televizní grafiky a v Ateliéru ilustrace a grafiky vedeném prof. Jiřím Šalamounem absolvovala v roce 1993. V roce 1994 získala stáž Francouzského institutu na tříměsíční studijní pobyt v Paříži. Třikrát byla nominovaná na Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2002 se stala její laureátkou a absolvovala měsíční rezidenční pobyt v New Yorku. V roce 2020 získala Cenu Michala Ranného.

Její tvorbě dominují fotografické obrazy zachycující výtvarné znaky intimního prožitku časové zkušenosti. Na počátku tvořila zejména velkoformátové černobílé fotografie (Utopia), později přešla k barvě a přísný konceptuální formát variabilně uvolnila. Experiment se seriální fotografickou formou vytváří v napětí mezi jedinečnou vizuální událostí a jejím stereotypním předobrazem kompozici „obrazové básně“, tematizující vztah mezi věcmi a jejich obrazy v nové, ironické, neiluzivní časoprostorové konstelaci.

Vedle toho se zabývá grafikou, a to jak v oblasti zpracování knih o umění, fotografii a architektuře, tak v oblasti grafického a prostorového řešení výstav.

Kateřina Vincourová

narodila se v roce 1968 v Praze. V letech 1986–1988 studovala na Akademii výtvarných umění V. I. Surikova v Moskvě, v letech 1988–1994 na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Ladislava Čepeláka, Miloše Šejna a Milana Knížáka. V roce 1993 získala ocenění Alexander Dorner Prize v Hannoveru a 1996 Cenu Jindřicha Chalupeckého (jako první žena) a související rezidenční pobyt v Headlands Centre for Art v Kalifornii. V roce 1999 získala roční pobytové stipendium DAAD v Berlíně.

Ve své tvorbě se věnuje především instalacím a objektu, zkoumá možnosti prostoru – interiéru a exteriéru, nejednoznačnosti vnitřního a vnějšího, existenční stability a vratkosti. V devadesátých letech začala ve svých monumentálních instalacích a objektech využívat nesochařské, nestabilní materiály jako igelity, molitany a další umělé hmoty (Pohled do kajuty kapitána Nema). Její výtvarný výraz inklinuje k alegorii: Narativy jejích instalací odkazují k celospolečenským tématům, linie „prostorových kreseb“ k intimním a citovým prožitkům. Prostorové aranžmá „na míru“ místa a času nastavuje nová pravidla ve hře důvěrně známých každodenních znaků.

Doprovodné programy

Komentované prohlídky s umělkyněmi a kurátory

  • 16. 5. od 17 h
  • 27. 9. od 15 h

Beseda s umělkyněmi a kurátory

  • 27. 9. od 16 h

Workshopy s umělkyněmi pro děti i rodiče

  • 31.5. s Kateřinou Vincourovou
  • 21.6. s Veronikou Šrek Bromovou
  • 13.9. s Markétou Othovou
  • vždy od 14.00 do 17.00 hodin

Záštitu nad výstavním projektem převzal radní Středočeského kraje pro oblast kultury, památkové péče a cestovního ruchu Mgr. Václav Švenda. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Středočeského kraje, Ministerstva kultury ČR a Města Kutná Hora.

The exhibition is held under the patronage of Mgr. Václav Švenda, Councillor of the Central Bohemian Region for Culture, Heritage Conservation and Tourism. The project is supported by the Central Bohemian Region, the Czech Ministry of Culture and the Town of Kutná Hora.