Výstava po delší době opět přivádí do společného prostoru tři umělecké projevy, které v devadesátých letech 20. století na mnoha skupinových i samostatných vystoupeních iniciovaly nový výtvarný názor na vizuální povahu naší současnosti. V tvorbě Veroniky Bromové, Markéty Othové a Kateřiny Vincourové se v konfliktní reflexi maskované, zastřené, zprostředkované reality a znejistělé identity vyhraňovala a diferencovala stylová kvalita v napjaté romanticko-klasické polaritě (exprese – řád, performance – meditace, obraz – objekt) a v komplementární obrazivosti (metafora – metonymie – alegorie) napříč výtvarnými médii a formami. V účinu jejich vystoupení, který lze lapidárně charakterizovat heslem „napětí střídá uvolnění“, byl konkretizován a zároveň ironizován nově zahlédnutý, emancipovaný časoprostor ve svých možnostech, omezeních, konfrontacích či průsečících. Jeden z nich pravidelně tematizovaly implicitní rozhovory mezi jednotlivými instalacemi těchto umělkyň a řešení nastolená v odpovědi na společné výzvy. Výstava se pokouší konfrontovat trojí stylové východisko (výběr z prací z devadesátých let) uprostřed cesty a ověřit jeho současné možnosti (nové práce).
Žijeme v digitálním věku, v němž má obraz světa technickou povahu. Ta odpovídá vědomí bezděky formovanému výpočetními aparáty. Přes třicet let registrujeme jeho hegemonii, kterou tak přesvědčivě nastínil Vilém Flusser, a jen pomalu si uvědomujeme účinky nástrojů, jež vymezují naši praxi a uskutečňují naše přání: „Nástroje mají tři funkce: (1) něco vyrobit, (2) tím proměnit okolní svět, tj. životní prostředí a (3) proměnit člověka, který jich užívá. První funkce je záměrná, druhá a třetí jsou nezáměrnými důsledky té první. První funkci lze pojmenovat jako ekonomickou, druhou jako ekologickou a třetí jako antropologickou. Teprve nedávno se při navrhování nástrojů začala brát v potaz jejich ekologická funkce. Jejich funkce antropologická však nikoli, takže je dopad nástrojů na člověka a společnost nejen nezáměrný, nýbrž i nepředvídaný, což vysvětluje, proč v dějinách dochází k mnohým překvapivým (často katastrofálním) událostem. […] V současnosti je zpětný účinek nástrojů zjevnější než dříve. Mladí tancují jako roboti, bankovní úředníci se u přepážek chovají jako automaty, vědci myslí jako počítače, umělci jako plotry. Zároveň je design nástrojů stále uvědomělejší a nástroje stále měkčí (soft-ware) a pohodlnější“ (Vilém Flusser). Afirmativní umělecká odpověď na vpád technologické (počítačové) obraznosti koncem 20. století byla v zásadě dvojího druhu: Na jedné straně identifikace a naivní přitakání, na straně druhé ironická obezřetnost, která si k „mediální“ povaze skutečnosti otevírala vlastní cestu, či, přesněji, šla oklikou. Ta se projevovala především mystifikačními, manipulativními technikami, jemnými významovými posuny, sázkou na vidění v jeho nepředpojatosti a na kritickou devízu „zdání klame“.
Otázka je, co se s těmito vizuálními předpoklady stalo, jak se proměnily a jaké jsou jejich současné možnosti. A jaký je zpětný dopad našich nástrojů na původní podnět s jeho intencionální povahou, tj. na představivost, resp. imaginaci.
Instalace ve svých třech částech propojených jemnými znakovými vazbami a drobnými vzájemnými intervencemi zpřítomňuje tvůrčí rozhovor trojího experimentu, tří objevitelek oblastí konkrétního vidění, které se vzpírá začlenění do počítačového algoritmu a jeho dokonalého obrazového výstupu. Jiskřivá povaha této komunikace podpořila ty rysy jejich různorodosti, které se mohou navzájem podpořit a obohatit o nové významy. V konfrontaci trojí vizuální vzpomínky na dobu, kdy se obraz našeho světa ve své digitální povaze teprve vynořoval, a trojí polohy nové tvorby lze zahlédnout Mysův Horn: námořní metaforu riskantní, vratké plavby, dětsky nesmyslné utopie světa, v němž ještě můžeme být doma. Tuto plavbu musíme podniknout sami, nelze ji svěřit softwaru ani umělé inteligenci, protože jen pro nás má smysl.
Veronika Šrek Bromová
Narodila se v Praze v roce 1966. V roce 1993 absolvovala Ateliér ilustrace a grafiky vedený prof. Jiřím Šalamounem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1997 a 2000 byla mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. Roku 1998 získala rezidenční stipendium International Studio Program v New Yorku. Její práce získaly odezvu v zahraničí a v roce 1999 reprezentovala jako první česká umělkyně enviromentální instalací Zemzoo Českou republiku na bienále současného umění v Benátkách. V roce 2003 obdržela tříměsíční stipendium Kunsthalle Krems – Factory. V letech 2002–2011 vedla Ateliér nových médií II (Fotografický a digitální obraz) na Akademii výtvarných umění v Praze, několik let spolupracovala na letních školách s the School of the Art Institute of Chicago, od r. 2015 vyučuje na Anglo-American University v Praze Cross Media Art Studio. Do své tvorby i výuky aplikuje prvky artefiletiky a arteterapie. V roce 2011 založila galerii Kabinet Chaos, organizuje umělecká setkání, výstavy, tvůrčí pobyty a dílny. Podílela se na vzniku několika uskupení typu performance group, Sirény z Titany, Die Früchte, Creepeedolls.
Do českého prostředí vnesla experiment digitálně upravené fotografie, „nemalovaných obrazů“ a provokativního uměleckého gesta „self-performance“ spojovaného s genderovou tematikou. V pozdějších pracích se těžiště zájmu přesunulo k archetypům a rituálům konfrontovaným s aktuální popkulturní moderností. Vyjadřuje se v široké škále médií od fotografie, videa, prostorových instalací k objektům, malbě, kresbě, přičemž její tvorba má výrazně performativní, charakter.
Markéta Othová
Narodila se v roce 1968 v Brně. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze studovala v Ateliéru filmové a televizní grafiky a v Ateliéru ilustrace a grafiky vedeném prof. Jiřím Šalamounem absolvovala v roce 1993. V roce 1994 získala stáž Francouzského institutu na tříměsíční studijní pobyt v Paříži. Třikrát byla nominovaná na Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2002 se stala její laureátkou a absolvovala měsíční rezidenční pobyt v New Yorku. V roce 2020 získala Cenu Michala Ranného.
Její tvorbě dominují fotografické obrazy zachycující výtvarné znaky intimního prožitku časové zkušenosti. Na počátku tvořila zejména velkoformátové černobílé fotografie (Utopia), později přešla k barvě a přísný konceptuální formát variabilně uvolnila. Experiment se seriální fotografickou formou vytváří v napětí mezi jedinečnou vizuální událostí a jejím stereotypním předobrazem kompozici „obrazové básně“, tematizující vztah mezi věcmi a jejich obrazy v nové, ironické, neiluzivní časoprostorové konstelaci.
Vedle toho se zabývá grafikou, a to jak v oblasti zpracování knih o umění, fotografii a architektuře, tak v oblasti grafického a prostorového řešení výstav.
Kateřina Vincourová
Narodila se v roce 1968 v Praze. V letech 1986–1988 studovala na Akademii výtvarných umění V. I. Surikova v Moskvě, v letech 1988–1994 na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Ladislava Čepeláka, Miloše Šejna a Milana Knížáka. V roce 1993 získala ocenění Alexander Dorner Prize v Hannoveru a 1996 Cenu Jindřicha Chalupeckého (jako první žena) a související rezidenční pobyt v Headlands Centre for Art v Kalifornii. V roce 1999 získala roční pobytové stipendium DAAD v Berlíně.
Ve své tvorbě se věnuje především instalacím a objektu, zkoumá možnosti prostoru – interiéru a exteriéru, nejednoznačnosti vnitřního a vnějšího, existenční stability a vratkosti. V devadesátých letech začala ve svých monumentálních instalacích a objektech využívat nesochařské, nestabilní materiály jako igelity, molitany a další umělé hmoty (Pohled do kajuty kapitána Nema). Její výtvarný výraz inklinuje k alegorii: Narativy jejích instalací odkazují k celospolečenským tématům, linie „prostorových kreseb“ k intimním a citovým prožitkům. Prostorové aranžmá „na míru“ místa a času nastavuje nová pravidla ve hře důvěrně známých každodenních znaků.
Doprovodné programy
Komentované prohlídky s umělkyněmi a kurátory
Beseda s umělkyněmi a kurátory
Workshopy s umělkyněmi pro děti i rodiče
- 13.9. s Markétou Othovou
- vždy od 14.00 do 17.00 hodin
Záštitu nad výstavním projektem převzal radní Středočeského kraje pro oblast kultury, památkové péče a cestovního ruchu Mgr. Václav Švenda. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Středočeského kraje, Ministerstva kultury ČR a Města Kutná Hora.
Česky
English
