Společná výstava Kateřiny Adamové (*1977) a Pavla Šimíčka (*1981) ustavuje specifický prostor dialogu – místy bodově koncentrovaný, odvíjející se od průniků témat, současně ale otevíraný narativností i volenou formou. Jeho charakter dobře koresponduje s architekturou samotného místa výstavy – dva uzavřené prostory, prosvětlená monumentální chodba severního křídla kláštera a také exteriér. Umožňuje prožitek specifického rytmu – střídání intenzity zastavení a následování dynamiky děje. Kateřina Adamová vytváří především kresby na papíře a Pavel Šimíček prostorové objekty. Oba umělecké výrazy se ale podnětně prostupují díky individuálním přesahům. Figurální výjevy Kateřiny Adamové tvořené krátkými hustými pastelkovými tahy působí vlastně velmi plasticky-sochařsky a reálné objemy a linie prostorových prací Pavla Šimíčka, někdy zakomponované přímo do reálné architektury, mají kresebný charakter.
Práce Kateřiny Adamové lze číst v základní rovině jako osobní komentáře běžného bytí. V rozsáhlých cyklech vyjevují příběh. Tušíme složité psychické stavy nutící k zásadní vnitřní práci. Zpodobené situace jsou až hmatatelné, atakují divákovu imaginaci, vzbuzují emoce. Tahy jsou přesné, skoro realistické, figurální celky ale v konkrétním prostoru ukotveny nejsou. Tvary jsou antropomorfní, místy informelní, zviditelněné šitím. Místy jsou živelné, plné napětí, připravenosti k utkání, schopné zvratnosti do hořkého humoru. Součástí niterného procesu je i představa vymaňování se, odcházení, opouštění danosti směrem vzhůru. Realita staví jedince do různých situací, nutnost jejich prožití pak vzbuzuje pocit absurdity, nalezení východiska. Kresby jako svědectví mentálních transformací – tělo se ocitá v niterném prostoru, přitom ale zpodobeno velmi reálně.
Objekty Pavla Šimíčka – na první pohled zřetelné a přesné – působí současně poněkud znepokojivě. Reflektují autorův zájem o fraktální zmnožení prvku ve strukturu. Od konzistentního jádra se pak mohou oddělovat fragmenty nesoucí totožný architektonický princip, například ve formě prostorové architektury z vertikálních segmentů, hexagonálních hranolů připomínajících palisády magmatického čediče. Současně obsahují význam vymanění se ze zákonitostí tíže hmoty, její popření – Pavel Šimíček hledá tvar, „který přiměje hmotu levitovat“ (PŠ). Některé z objektů zprostředkovávají fascinaci fenoménem všudypřítomné struktury prostupující prostředím. Nabývají pak formy liniových objektů expresivního výrazu ostrých úhlů, procházejí prostorem, místy skrytě. Naznačují tušenou existenci přítomných jevů, místy jakési vymknutí se z řádu. Pavla Šimíčka zajímá i technicistní záznam živého procesu – linie charakteru grafu převádí do esteticky dokonalých trojdimenzionálních objektů.
Ve výrazových formách obou autorů cítíme nebezpečí a exaktní přesnost, současně ale křehkost a iracionalitu. Právě schopnost spoutat a přetavit tyto polaritní situace do výrazu specifické životnosti jejich rukopisy charakterizuje. Proto se i z tak odlišných pozic základních výrazových prostředků mohou inspirativně setkávat. Vyslovují obsahy niterné vyhrocenosti i únikové romantické imaginace, a ustavují tak živý prostor jakéhosi permanentního křížení s řadou individuálních zastavení.
Iva Mladičová
KATEŘINA ADAMOVÁ (*1977) studovala v letech 2000–2005 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér kresby, J. Svobodová) a v letech 2006–2007 pokračovala v doktorském studiu na Universidad del país Vasco ve španělském Bilbau. Od roku 2002 proběhla řada jejích samostatných výstav, např. Jeden rok, Galerie Via Art, Praha, 2011; Tvor, Galerie hlavního města Praha, 2013; Simulace, Galerie Václava Špály, Praha, 2019; V ticho-sti, Galerie Caesar, Olomouc, 2022. Ze společných výstav připomeňme např. cyklus Postkonceptuální antikoncepce (společně s D. Sahánkovou a M. Maupicovou), OGV Jihlava, 2017; Galerie U bílého jednorožce, Klatovy, 2018; Galerie 1 (Topičův salon), Praha, 2020; Random, Pragovka Gallery, Praha, 2016; With Wings, Pragovka Gallery, Praha, 2017; Tangenty, Dům pánů z Kunštátu, Brno, 2018; Flying Inn, Pragovka Gallery, Praha, 2019; Oroduj za nás!, Antibox, Praha, 2019 nebo Florálie, Museum Montanelli, Praha, 2022.
PAVEL ŠIMÍČEK (*1981) absolvoval v letech 2003–2009 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství II, J. Zeithamml); uskutečnil stáže v ateliéru M. Knížáka (2007) a v Šalounově ateliéru hostujícího umělce – M. Jetelové (2008). Zúčastnil se řady sochařských sympozií: Dialog generací Berlín-Praha, Berlín, 2005; Almería, Španělsko (mramor), 2006; Flur, Markneukirchen, Německo (1. cena), 2006; Rawabi, Palestina (kámen), 2014; aj. Z nedávné doby připomeňme jeho samostatné výstavy Oknem (Výklady AXA, Praha, 2019) a Achtung! (The White Room, Galerie Pragovka, Praha, 2020) a výstavu s I. Krupicovou Paradox snadné disciplíny (Studio Prám, Praha, 2022). Výběr ze společných výstav: Nic na odiv…?, Kateřinská zahrada, Praha, 2008; Vkročení do prostoru, Galerie výtvarného umění, Most, 2009; Sochy v zahradě, Kroměříž, 2010; Kompot, Botanická zahrada PřF UK, Praha, 2012; Sochy v zahradě III, Kroměříž, 2012; Pragovka 45, Areál bývalé Pragovky, Praha, 2013; Natři, Galerie Klatovy / Klenová, 2013; Saguaro (Carnegiea gigantea), Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP, Praha, 2013; Praga podprahová, Berlínskej model, Praha, 2015; Flying Inn, Pragovka Gallery, Praha, 2019; Klášterní zahrada 2021, Broumov, 2021.
Dvě plastiky Pavla Šimíčka můžete vidět také v zahradách GASK, více GASK pod širým nebem.
Podívejte se na video z výstavy ZDE.